Eco-Challenge – The Toughest Race on Earth

Team Turk & Bear Grylls!

Ahoooj!

Eco-Challenge. Nejtěžší závod na světě. Sen každého adventure závodníka. Jedním slovem je to šílenost.

Byl to obyčejný den v lednu 2019. Přesně před rokem. Volal mi kamarád, že prý by chtěl na nějaký závod, ale že jim chybí do týmu holka, jestli bych nejela. Všechno jsem nevědomky odkývala anižbych věděla, o jaký závod se jedná. O pár dní později mi volá znovu, že “jsme in” a ať si nic neplánuju na září. Poprvé mi sdělil název závodu a já začala googlit. Když na mě vyskočilo “the toughest race on Earth”, docela jsem se vyděsila, do čeho jsem se to namočila.

A co je to Eco-Challenge?

Teprve tehdy jsem se dozvěděla, že je to črtrnáctidenní, 650 km dlouhý závod těmi nejdrsnějšími podmínkami. Každý rok probíhá Eco-Challenge jinde, tentokrát na tichomořském ostrově Fiji. Závodí nějakých 60-70 týmů z celého světa, každý složený z 5 členů. Disciplín bylo letos 6: hiking/running, kolo, lezení po laně a slaňování v nedotčené džungli, rafting na divokých řekách, sailing a paddleboard na otevřeném oceánu.

Spánku minimum nebo vůbec žádný, k jídlu každý den tyčinky, oříšky a sušené ovoce. Bez mobilu, bez GPS, bez jakékoliv elektroniky, jen s mapou a kompasem.

To je Eco-Challenge. Tehdy jsem si to vůbec neuměla představit, ale dneska už vím, co to vlastně znamená v reálu.

Přípravy na Eco-Challenge

Některé týmy se adventure racingem živí. To ovšem nebyl náš případ. Naštěstí jsme v týmu měli jednoho člena, který se už Eco-Challenge třikrát zúčastnil. Jediné, co jsme věděli bylo to, že musíme trénovat. Hodně. A tady nastal první problém. Jednak jsme všichni měli fulltime práce, ze kterých si nemůžete jen tak vzít půl roku volno, což zásadně ovlivnilo naší frekvenci tréninků. A druhý háček tkvěl v tom, že polovina týmu žije v Turecku a druhá v Česku, takže potkat se na společný trénink bylo dost náročné.

Společné tréninky jsme nakonec absolvovali pouze 4 – v Chorvatsku, dvakrát v Turecku a jednou v Japonsku. Nikdy jsme ale nebyli kompletní, vždycky někdo chyběl.

Přetržené vazy v kotníku

Na předposlením tréninku, asi měsíc před odletem na Fiji se mi povedlo v Tureckých horách Kačkar natrhnout si vazy v kotníku. Dostala jsem berle, spoustu prášků a pevnou ortézu. Když jsem v istanbulské nemocnici doktorovi vysvětlovala, že to musí za měsíc srůst, že jedu na nejtěžší závod na světě, klepal si na čelo. Dělala jsem ale všechno pro to, abych dokázala nemožné a opravdu odletěla.
A to se povedlo a 26.srpna jsem odlétala do Japonska, na poslední trénink. Berle jsem odhodila asi týden před odletem. Za dva týdny od odhození berlí už jsem vítězoslavně stála na nejvyšší hoře Japonska. Můj turecký tým, včetně mě, byl ready to kick asses.

Proč jsem závodila za tým Turecko?

Náš tým byl tak trochu international. Tři Turci, jeden Turko-Američan žijící v Česku a já Češka. Museli jsme si ale vybrat zemi, za kterou budeme závodit a s velkou převahou Turků to padlo právě na Turecko. Byla jsem v v týmu jediná holka, zároveň taky nejmladší, ostatním bylo 50+.
Členů bylo sice 5, ale závodili jen 4 – ten pátý byl jakýsi support. Doplňoval nám jídlo a vozil nám vybavení z místa na místo, abychom mohli třeba z paddle boardu přeskočit na kolo.
Nutno taky podotknout, že jsem 3 ze 4 členů nikdy předtím v životě neviděla. Pojilo nás ale to nejzásadnější – adventure spirit a slušná fyzička.

Eco-Challenge se zúčastnil i jeden ryze český tým, se kterým jste možná viděli rozhovor na DVTV. Dalšího čecha jsem objevila v Kolumbijsko-španělském týmu.

Tři, dva, jedna, START!

Z Japonska jsme letěli rovnou na Fiji. Na letišti jsme se dokonce potkali s japonským týmem, který jsme poznali na první pohled – šest obrovských kontejnerů s vybavením a týmová trička s logem Eco-Challenge. Vybavení, včetně kol, jsme museli mít vlastní a taky si jejich přepravu zařídit. Cestování s kolem, kufrem a obrovským 120L gear boxem nebyla sranda.

Na Fiji jsme přijeli pět dní před startem. Jen zabalit si nám trvalo tři dny. Museli jsme být opravdu precizní, co si vzít s sebou, protože každý gram se na čtrnáctidenní expedici počítá. Kdyby nám naopak cokoliv chybělo, nemuselo by to skončit dobře. Mezi základní vybavení, které jsme měli u sebe většinu času, patřilo jídlo, oblečení, mapa, kompas, lékárnička, mačeta, sedák, záchranná vesta nebo helma.
Další dva dny jsme absolvovali briefing a testy zdatností, aby se organizátoři ujistili, že nespadneme z lana a umíme vše, co potřebujeme. Mimochodem jsme dávno před závodem museli získat potvrzení od certifikovaných instruktorů na rafting, sailing, první pomoc a lezení & slaňování.

5.září všechny týmy společně startovaly na jihovýchodní straně ostrova. Bohužel vám nemůžu napsat nic konkrétnějšího o průběhu závodu nebo našem umístění, protože se celý závod natáčel. Tenhle rok z něj bude na Amazon Prime několikadílový dokument/seriál a my podepsali mlčenlivost. Řeknu vám ale jaké to bylo! :)

Jaké to je závodit na nějtěžším závodě na světě?

Šílené. Náročné. Ale skvělé a nezapomenutelné. Ani jednou jsem nepřemýšlela o tom, že bychom to vzdali, ale byly tři momenty, kdy jsem si říkala, že jestli tohle dáme, tak už všechno.

1 – Místo jízdy na kole jsme se brodili bahnem po kolena a kolo táhli na zádech. Třináct hodin v kuse, v dešti a tmě. Naše rychlost byla asi 400 metrů za hodinu. Po třech dnech absolutně beze spánku a vyčerpaní k smrti. Halucinace přišly okolo čtvrté hodiny ráno. V tuhle chvíli jsme se i poprvé ztratili. Rozhodli jsme se, že si dáme prvních dvacet minut spánku. Doslova jsme se skáceli dolů k zemi, někdo do bláta, někdo do trnitého křoví a v tu ránu všichni spali. Nevím, jestli by se to dalo nazvat “usnutí” nebo “omdlení”. Já zůstala vzhůru. Byla jsem hlavní navigátor, takže kompas a mapa patřily mně. Za těch dvacet minut jsem dokázala rozluštit, kde jsme se ztratili a kudy se vrátíme zpátky do požadovaného směru (…)

2 – Na paddle boardu jsme bojovali nejen na otevřeném oceánu, ale i na řekách. Proti proudu. V tuhle chvíli pršelo jako z konve a byla noc – jak jinak. Demotivující moment bylo když jsem se podívala směrem ke břehu a můj paddle board se nehýbal. Vůbec. Narazili jsme na dost silné proudy, ale přes souš se obejít nedaly. Popadla mě panika, že nás proud odnese zpátky tam, odkud jsme z posledních sil připluli. Nakonec jsme se po půl hodině z proudu dostali a pokračovali dalších 30 kilometrů.

3 – Bilibili. Tak se nazývá fijiánský raft vyrobený z bambusových kmenů, svázaných k sobě provazem. Raft se potom pohybuje tak, že se odpichujete od jednoho dlouhého bambusu, pádla tu nejsou. Bilibili jsme si museli vyrobit sami. Na jednom voru byly dva lidi. Byla pro změnu černočerná noc a nebylo absolutně vidět, kudy plujeme a jestli před námi náhodou není třeba vodopád. To by nám snad neudělali, říkala jsem si. Protože jsme ho vázali narychlo, po nějakých 15 hodinách se nám začal potápět, takže přední část byla asi 30 cm pod vodou.
Nicméně to byls ideální příležitost, jak se trochu prospat. Jeden bude makat, druhý spát a po třech hodinách se budeme střídat. Jenže ten, co zrovna spal, ležel prakticky celý v ledové vodě. Spánek byl v tu chvíli silnější než zima, ale po probuzení jsem dostala takovou zimnici, že jsem se nemohla několik hodin přestat klepat. Tehdy mi bylo fakt ouvej.

Eco-Challenge Vol. II…?

Přežili jsme všichni, i když zranění byla spousta. Můj kotník ale nějakým záhadným způsobem vydržel. Chlapi vypadali jako z koncentráků, tipla bych si, že shodili takových 5-8 kilo. Ironie je ta, že já asi 3 kila při závodu nabrala. Únavu jsem totiž kompenzovala jídlem, a tak jsem měla většinou i dost energie.

I přesto, jaké to bylo trpení, jsme měli i skvělé zážitky, kdy jsme se nasmáli a nebo obdivovali krásnou, nedotčenou přírodu. Vsadím se, že se ani domorodci nedostali do míst, co my.

Po skončení závodu jsme si dali několikadenní odpočinek na hotelu, který jsme strávili víceméně spánkem, léčbou zranění, jídlem a čištění equipmentu od bahna.
Jestli jsem si představovala Fiji jako slunečné pláže s palmami, bílým pískem a tyrkysovou vodou, nemohla jsem se mýlit víc. Respektive pobřeží takhle vypadá, ale vnitrozemí je jeden velký neprostupný bahnitý prales s několika stovkami vodopádů a říček. Tam se ale běžní turisté nedostanou, takže ani já bych netušila, jak vlastně Fiji vypadá, kdybych se nezúčastnila Eco-Challenge.

Hned jak jsem přiletěla zpátky do Prahy, do hlavy mi přišla myšlenka “příští rok znova?”. Destinace příštího Eco-Challenge se zatím neví, takže jsem to nechala otevřené. Ale pokud by to byly hory, což je “my kind of thing”, reálně o tom popřemýšlím. Asi jsem vám to neřekla, ale mám fobii z otevřeného oceánu a dělá mi vážně problém jít si jenom zaplavat do moře na pláži. Takže pro mě byl největším challengem překonat strach a vydat se na otevřený oceán. V horách bych ale byla ve svém živlu.

Pokud jste dočetli článek až sem, tleskám! Fotek bohužel moc nemám, protože jsem s sebou pochopitelně neměla nic, na co bych mohla fotit. Takže je to taková směs z chvilek před závodem. Můžete se ale podívat na video z našich tréninků nebo fotky z minulého článku.

Zajímat vás určitě budou i finance, jako vždycky. Drahé to bylo úplně ukrutně. Nepamatuju si už přesně kolik, ale startovací fee bylo kolem 5000 USD/tým. Připočtěte k tomu equipment, tréninky a letenky a vyjde vám výsledná částka.

Více informací o Eco-Challenge najdete na jejich webovkách.
Kdyby vás cokoliv zajímalo, ptejte se! :)

E.

Hello everyone!

Eco-Challenge. The toughest race on Earth. Ultimate dream of every adventure racer. Madness.

It was an ordinary day in January 2019. Exactly a year ago. A friend of mine was calling me and said that he came across some kind of a race, but was looking for a girl. I said yes without knowing what kind of a race we were talking about. A few days later he calls me again and says “we’re in”, don’t book anything for September. That was the moment when I first Googled it. When I saw a huge title saying “the toughest race on Earth”, I kind of freaked out what I got myself into.

What is Eco-Challenge?

Eco-Challenge is a 14-day, 650 km long race in the toughest conditions. It takes place in different countries every year, this time in the Pacific Island of Fiji. There are about 60-70 teams from all over the world, each consisting of 5 members, competing 6 disciplines: hiking / running, biking, rope climbing and descending in the untouched jungle, wild river rafting, sailing and paddleboarding on the open ocean.

Now add minimum or no sleep at all, protein bars, nuts and dried fruits for two weeks. No phone, no GPS, no electronics, just a map and a compass.

This is Eco-Challenge. I couldn’t really imagine what this meant, but today I know what this means pretty precisely.

Preparation for Eco-Challenge

Some teams do adventure racing as their job. But that was not our case. Fortunately, we had one member in the team who had participated in the Eco-Challenge three times. The only thing we knew was that we had to train. A lot. And here comes the first problem. We all had full-time jobs and we just couldn’t take half a year off, which fundamentally affected our frequency of training. And the second problem was that half of the team lives in Turkey and the other half in the Czech Republic, so it was quite difficult & expensive to meet up.

In the end we did only 4 joint trainings – in Croatia, twice in Turkey and once in Japan. But we were never complete, someone was always missing.

First injury

During the training in Kackar mountains in Turkey, about a month before our departure to Fiji, I managed to partially tear my ligaments in the ankle. I got crutches, lots of pills and a solid brace. When I was explaining to the doctor in Istanbul that it must grow back together in a month, that I was going to the toughest race in the world, he was looking at me as if I was crazy. But I did everything I could to make the impossible happen.
It really did happen and on August 26 I was sitting on a plane to Japan, ready for my last training. I stopped using the crutches about a week before leaving. Two weeks after starting to walk again, I was standing on Japan’s highest mountain. My Turkish team, including me, was ready to kick asses.

Why did I race in a Turkish team?

Our team was kind of international. Three Turks, one Turk-American living in the Czech Republic and me, Czech. But we had to choose a country to race for, and with a large majority of Turks, it was obviously Turkey. I was the only girl on the team, also the youngest, the others were 50+.
There were 5 members but only 4 of us were racing – the fifth was a kind of support member. He was replenishing our food and bringing us equipment from place to place so that we could switch from the paddle board to the bike.
It should also be noted that I had never seen 3 out of the 4 members in my life before. But the most important thing that was connecting us was the adventure spirit and decent physical condition.

There was also a Czech team, with whom you may have seen an interview on DVTV. And I found another Czech in the Colombian-Spanish team!

Three, two, one, GO!

From Japan we flew straight to Fiji. At the airport, we even met the Japanese team – pretty easy to spot their six huge equipment containers and team shirts with the Eco-Challenge logo. We had to carry our equipment, including bikes, and arrange their transport. Traveling with a bike, enormous duffel bag and a huge 120L gear box wasn’t fun.

We arrived in Fiji five days before the start. It took us three days to pack our stuff into a small 35L backpack. We had to be really precise about what to take, because every gram counts for such an expedition. On the other hand, if we missed something, it might have not ended well. The basic equipment we had most of the time with us was food, clothing, map, compass, first aid kit, machete, harness, life jacket and helmet.
The next two days we went through various briefings and performance & knowledge tests, so the organizers made sure that we know how to use our sail or to work with our rope ascenders and descenders. Every member had to get a confirmation from a certified instructor beforehand for rafting, sailing, climbing and take some CPR classes.

September 5th all the teams started together on the southeast part of the island. Unfortunately, I can’t write anything more specific about the race, who won or how we did, because the whole race was filmed. This year there will be a multi-part series on Amazon Prime, and we have signed confidentiality. But I’ll tell you a few moments which were the strongest for me.

What is it like to race in Eco-Challenge?

Insane. Difficult. But awesome and unforgettable. I never thought about giving up, but there were three moments which were extremely frustrating.

1 – We were supposed to be biking. Instead we waded through knee-deep mud carrying the bikes on our backs. Thirteen hours straight, in rain and dark. Our speed was about 400 meters per hour. After three days of absolutely no sleep, and exhausted to death. Some of us even started hallucinating. At this point we were lost for the first time. We decided to have the first 20 minutes of sleep. We literally passed out on the ground, somebody into the mud, somebody into a thorny bush. I stayed awake because I was the main navigator, so the compass and the map belonged to me. In those twenty minutes I managed to figure out where we got lost and which direction to go.

2 – We were paddleboarding not only on the open ocean, but also on rivers. Against the stream. It was raining at the moment and it was night, of course. The demotivating moment was when I looked toward the shore and my paddle board wasn’t moving. At all. We encountered quite strong currents and we couldn’t get past them. I started panicking that the current would carry us back to where we came from if I stopped paddling. Finally, we got out of the stream and continued for another 30 kilometers…

3 – Bilibili. This is a Fijian raft made of bamboo trunks tied together by a rope. The raft moves by pushing off with one bamboo stick, there are no paddles. We had to make the rafts ourselves. There were two people on one raft. It was a black night for a change and it was absolutely impossible to see where we were going. There could have been a waterfall right in front of us and we wouldn’t see it. They wouldn’t do that to us, I thought. Because we tied our raft not so well, after some 15 hours we began to dive, so the front was about 30 cm under water.
However, it was an ideal opportunity to get some sleep. One would keep the raft moving, the other will sleep and after three hours we would switch. But the one who was just asleep had to lay almost entirely in the icy water. Sleep was stronger than cold at that moment, but I kept waking up, frozen and shaking. It took me several hours to stop shaking.

Eco-Challenge Vol. II…?

We all survived, although there were plenty of injuries. But my ankle was fine! The guys looked like they just got out of concentration camp. The irony is that I gained about 3 kilos during the race, while the guys lost like 8. I compensated tiredness with food, so I usually had enough energy.

Despite the suffering, we had great moments when we laughed or admired the beautiful, untouched nature. I bet even the natives have never seen the places we did.

After the race we had a few days to rest at the hotel, which we spent more or less by sleeping, healing injuries, eating and cleaning equipment from mud.
I always imagined Fiji as a place with sunny beaches palm trees, white sand and turquoise water. I couldn’t be more wrong. I mean, the coast does look like that, but inland is one large impassable muddy forest with several hundred waterfalls and streams. Regular tourists have no chance to see the inland, so I’d wouldn’t know what Fiji looks like if I hadn’t taken part in the Eco-Challenge.

As soon as I flew back to Prague, there was only one thing in my head: “what about next year?” The destination of the next Eco-Challenge is not known yet, so I’m still not sure if I want to go through this again. But if it took place in the mountains, which is “my kind of thing”, I’d really consider going again. I guess I didn’t tell you, but I have a phobia from the open ocean, and I’m really having trouble going for a swim in the sea. So for me the biggest challenge was to overcome my fear and set out on the open ocean. I’d definitely rock it in the mountains.

Anyway, if you’ve read the article until here, congrats! Unfortunately, I don’t have a lot of pictures because I didn’t have anything to take them with. So it’s a mix of moments before the race. However, you can watch a video from our training sessions or photos from the previous article.

You will certainly be interested in $$, as always. To be honest, it was extremely expensive. I don’t remember exactly how much, but the starting fee was 5000 USD/team. Now add the cost of equipment, trainings and flight tickets and you will get the approximate amount.

You can find more info about Eco-Challenge on their website.
Feel free to ask questions! :)
Love,
E.

Eco-challenge 2019 Fiji Team Turk
Spread The Love!Share on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someoneShare on Google+Pin on PinterestShare on TumblrShare on StumbleUponShare on Reddit

  11 comments for “Eco-Challenge – The Toughest Race on Earth

  1. March 25, 2020 at 17:55

    hahaha. zrovna jsem to dočetla a RESPEKT! Jsi frajerka a máš můj obdiv ženo! s tvou náturou a elánem do života…super…Jen tak dál.)

  2. Ilona
    February 17, 2020 at 15:02

    Je mi jedno, jak jste se umístili – pro mě jste vítězové už jen za odvahu se přihlásit. A dokončit to, no fíha, klobouk dolů!

  3. Patrik
    February 17, 2020 at 12:38

    Skvelé :)
    Inak ten pán čo má na poslednej fotke ponožky v sandáloch je ten Turko-Američan čo žije v česku?

  4. Jitka Lepiarzová
    February 16, 2020 at 20:43

    Ahoj Eliško, užasné a už se těším na ten dokument. Zajímá mě kolikátí jste dokončili? Nebo stalo se některému týmu že by nedokončil? Samozřejmě to vůbec není důležité a klobou dolů před každým kdo se vůbec odváží se přihlásit a zkusit to.

    • February 16, 2020 at 21:40

      Ahoj Jitko, no to právě taky říct nemůžu. Závod dokončí většinou jen cca polovina týmů, takže naopak je dost velká pravděpodobnost nedokončení.

  5. Marie
    February 16, 2020 at 12:50

    Jsi borec! :)

Leave a Reply

Or

Your email address will not be published.