Zugspitze

Ahooooooj!

Takže vážení, já jsem zažila zase něco neuvěřitelného! Nedávno jsem se vrátila z expedice na Zugspitze. Nejvyšší hora Německa měří 2962 metrů a já jsem se se značkou Hanwag vydala jí zdolat. Podmínky byly dost extrémní, takže to zas taková brnkačka nebyla.

Celá tahle akce nese název Hanwag Alpine Experience a dostat se do ní může každý. Protože jsem měla spoustu práce a nechtělo se mi řídit, rozhodla jsem se vydat se do Mnichova z Prahy vlakem, odkud už nás odvezl shuttle do městečka Garmisch k jezeru Eibsee, kde jsme první noc přespali v hotelu, abychom všichni byli ráno fresh.

To byl poslední den, kdy počasí ještě spolupracovalo.

Hey guys! 

So, dear, I have experienced something incredible again! I returned from the expedition to Zugspitze. Germany’s highest mountain is 2962 meters high, and I together with Hanwag, I decided to climb it. The conditions were quite extreme, so it gave us a bit of a hard time. 

This whole event is called Hanwag Alpine Experience and everyone can apply. Because I had a lot of work to do and didn’t want to drive, I decided to travel to Munich from Prague by train, from where we took a shuttle to Garmisch, to Lake Eibsee, where we slept in a hotel, so that we’d be all fresh in the morning.

It was the last day when we saw the clear sky. 

Ráno se celá skupina vydala na cestu. Na Zugspitze vedou vlastně čtyři trasy a původně jsme se měli rozdělit na čtyři skupiny, které každá leze z jiné strany a nahoře se potkat a potom dolů sjet lanovkou, ale nakonec díky šílené předpovědi počasí se otevřely jen dvě, a to Reintal Route a Stopselzieher Route. Reintal Route je o dost delší na kilometry, ale zase o to mírnější, kdežto Stopselzieher není tak náročná na vzdálenost, ale to stoupání stojí za to, a to hlavně kvůli několika pěkným ferratam.

Já jsem si vybrala Stopselzieher, která začíná přímo od jezera Eibsee. První část vedla lesem, takže zas tak záživná nebyla, ale jakmile jsme se dostali nad level stromů, bylo to úplně o ničem jiném.

In the morning, we all hit the path. There are actually four routes and we were originally supposed to be divided into four groups, each group climbing from one side and to meet on the top and then go down by the cable car, but finally, thanks to the mad weather forecast, only two routes were opened –  the Reintal Route and the Stopselzieher Route. The Reintal Route is much longer in kilometers, but it’s a bit easier, whereas Stopselzieher is not as long but more challenging, mainly due to some pretty via ferratas. 

I chose the Stopselzieher route, which starts right from Lake Eibsee. The first part led through the forest, so let’s skip the boring part.. :) but as soon as we got above the tree level, it started to be interesting. 

Trochu poprchávalo a bylo fajn pozorovat, jak přibývá sníh. Dokonce jsem si všimla, že déšť se postupně mění v mokrý sníh a nakonec v obrovské sněhové vločky. A najednou všude kolem nás bylo úplně bílo a byly vidět jen ty největší kameny.

It was drizzling and it was cool to see how the amount of snow was increasing. I even noticed that the rain gradually turned into wet snow and eventually into huge snowflakes. And suddenly it was completely white around us and only the biggest stones were visible.

Nechápu, jak je to možné, ale zničehonic se obloha najednou vyjasnila a asi na pět minut jsme viděli sluníčko, takže jsme prakticky pět minut stáli na místě a fotili:D

I don’t understand how, but suddenly the sky got blue, so we made a quick photo break:) 

Tempo jsme měli neskutečné, takže jsme už kolem třetí odpoledne dorazili do chaty, jejíž jméno jsem zapomněla, ale je na trase, takže jí nemůžete minout. Nevím ale, jestli je otevřená celoročně, nebo jen v létě a tentokrát byla otevřená jen pro nás.

Až do chaty se dala trasa v pohodě zvládnout bez jištění a bez použití ferratových setů. Ruce byly potřeba opravdu jen výjimečně.

Our pace was unreal, so we arrived to the hut by three in the afternoon. I do not know if it’s open all year round or only in the summer and this time it was only open because of us.

All the way to the hut the route was quite easy and could be done without ropes, crampons and ferrata sets. Hands for climbing were needed only exceptionally.

 

Na chatě jsme i přespali a ráno vyrazili dál. Ještě u chaty jsme nasadili sedáky, mačky a navázali se na lana. To sice ještě nebylo potřeba, ale chtěli jsme si ušetřit práci ve strmém svahu, protože nasazovat mačky v 45° krpálu není žádná sranda. Udělali jsme skupinky po třech lidech + guide, který šel vepředu.

Počasí bylo snad ještě šílenější, než předchozí den, ale mně to z nějakého záhdného důvodu vůbec nevadilo. Úplně jsem se v tom sněhu vyžívala i přesto, že mi do obličeje bodaly zledovatělé vločky, které chvílemi sněžily skoro vodorovně.

We slept in that hut and went on in the morning. At the hut, we put on our crampons and harnesses. They were not needed yet, but we wanted to save time on the steep slope, because it’s not fun to do it in 45 cm of snow and steep terrain. We created groups of three people + one guide who went in front.

The weather was even crazier than the previous day, but for some reason I didn’t mind it at all. I was all over it, even though my face was covered by iced snowflakes that seemed to snow almost horizontally, haha:) 

Místy nebylo vidět na deset metrů, jaká byla mlha, ale to tomu přidávalo nepopsatelnou atmosféru.

Sometimes we couldn’t see anything that was further than 10 meters, but the fog made it more dramatic. 

Cesta od chaty na vrchol byla tak z 60% tvořená ferratami, ale to musím říct, že nebylo nic příjemného, protože ocelová lana byla pokrytá ledem a chtě nechtě jsem se jich občas musela přitáhnout. Tady musím říct, že jsem podcenila rukavice. Měla jsem s sebou jen tenké, ne příliš zateplené a to byla velká chyba. Občas jsem musela rukama i hrábnout do prašanu, takže byly okamžitě mokré a při teplotě -9 stupňů se “mokré” měnily ve “zmrzlé”.

Když jsem se hýbala, tak to jakž takž šlo, ale jakmile jsme se – byť jen na minutu – zastavili, okamžitě jsem přestávala cítit prsty.

The journey from the hut to the top was from 60% made of ferratas, but I must say it was quite challenging for me, because the cables were covered with ice, and I had to hold them occasionally. Here I have to admit, that I underestimated my choice of gloves. I brought only a pair of thin ones, not too warm, and that was a big mistake. Sometimes I had to dig my hands into snow, so they were pretty much immediately wet and at -9 degrees “wet” changed to “frozen” quite quickly. 

As I was moving, it was alright, but as soon as we stopped – even for a minute – I immediately stopped feeling my fingers.


Kolem dvanácté jsme dobyli vrchol!

Poslední pár metrů chůze ale pro mě byly nejhorší. Teplota klesla pod -12°C a já úplně ztratila cit v prstech. Nemohla jsem nic. Chytnout se lana, přehodit karabinu.. Na vrcholu to bylo ještě horší, protože tam se do toho přidal vítr a já myslela, že těch pár metrů snad neslezu dolů k budově lanovky. Lano jsem držela ne v ruce, ale v lokti, protože v dlani bych ho vážně neudržela. V té chvili mi hlavou proletěla myšlenka: “co když přijdu o prsty?!”

Around twelve, we made it to the summit! 

The last few meters of walking were the worst for me. The temperature dropped below -12°C and I completely lost the sense in my fingers. I couldn’t do anything. Grab the rope or snap the shackle. On the top it was even worse, because of the wind and I thought that I wasn’t gonna make it back down to the cable car station. I held the rope not in my hand, but in my elbow. At that moment, the thought passed through my head: “What if I lose all my fingers?!”

Nakonec jsme se všichni ale v pořádku dostali do chaty a při Knödelsuppe rozmrzávali. Ruce mi sice rozmrzly, ale ani po hodině jsem necítila konečky prstů (které se mimochodem k citu probraly až za dva dny!!).

Po krátkém zevlingu jsme naskákali na lanovku a odfrčeli zpátky k Eibsee do hotelu.

In the end we all got into the hut and got some Knödelsuppe. My hands melted, but I still didn’t feel the tips of my fingers after an hour (which, after all, came back to life in two days!!).

After a short break, we jumped onto the gondola and went back to Eibsee. 

Když jsem přišla na hotelový pokoj, napustila jsem si horkou vanu a hodinu v ní ležela:) Pak jsem ještě vyrazila do sauny a ten pocit tepla byl nepopsatelný:))

No a jak bych tuhle výpravu hodnotila? Byla to celkem lehká trasa, kterou zvládne každý, ale počasí z ní udělalo minulý týden o tři stupně vyšší level!:) Rozhodně bych se ráda jednou vrátila a zkusila ještě jinou trasu:))

No a já příští týden vyrážím pro změnu do Rakouska, kde budu zkoušet ještě větší hardcore:D Řekla jsem si, že bych se ráda někam posunula, takže zkouším ani ne vyšší hory, ale spíš technicky náročnější trasy, tak uvidíme, jestli se povede.

A co vy? Byli jste někdy na Zugspitze? :)))
E.

When I came to the hotel room, I took a bath and lied there for an hour. After that, I went to sauna as well. That feeling of being warm again was indescribable :))

Well, how would I evaluate this mission? It was a fairly easy route that everyone could handle quite easy, but the weather made it three levels harder than it actually was. I would definitely like to come back and try another route :))

Well next week, I’ll be hiking/climbing somewhere in Austria, where I’ll try to improve my skills a bit. I don’t mean higher mountains, but technically more difficult routes, so we’ll see!:) 

And what about you guys? Have you ever been to Zugspitze? :)))
E.

Spread The Love!Share on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someoneShare on Google+Pin on PinterestShare on TumblrShare on StumbleUponShare on Reddit

  2 comments for “Zugspitze

  1. Nat
    September 28, 2017 at 19:12

    Ja na tebe obdivujem veľa vecí. Ale čo úplne najviac, že vieš vytiahnuť foťák na miestach a v podmiekach, kedy by sa mi ani s telefónom nechcelo babrať, nieto ešte s fotoaparátom, meniť objektívy atď. Si fakt top!

    • September 28, 2017 at 19:58

      Teeeda, děkuju!:))) Nojo, protože vím, že to bude dobrá fotka a stojí mi to za to nooo:)) :D

Leave a Reply