Zelené Pleso

Ahooooj cestovatelé!

Právě sedím v letadle z Benátek do Prahy, snad nikde jinde se mi články nepíšou líp. Nejspíš proto, že se tady nic jiného (kromě spaní) dělat nedá. A vzhledem k tomu, že jsem měla dneska 5 italských kafí, jsem naspeedovaná jak tasmánský čert a zamhouření oka nepřipadá v úvahu.

Takže. Už od pondělí jsem checkovala různé servery o počasí, včetně předpovědí pro piloty ultralightů a horkovzdušných balonů. Na focení noční oblohy či mléčné dráhy je totiž potřeba úplné jasno. Od středy už pravděpodobnost jasného počasí byla takřka stoprocentní, takže jsem začínala být lehce hysterická, jak zvládnu být o víkendu asi na šesti místech najednou. Svými výjimečnými organizačními schopnostmi jsem však dokázala vybukovat čas od čtvrtka 22:00, kdy jsem končila ve fitku do neděle 10:00, kdy jsem odlétala do Benátek a rozhodla se, že tentokrát pojedu do Tater vlakem!!! Nedalo mi moc práce přemluvit pro můj plán mojí stejně prdlou mamku a večer jsme se sešly na nádraží. Trošku mě znervóznila maminka, když dorazila stylově a drsně vysokohorsky oblečena avšak s notebookovou taškou přes rameno. Vypadala trochu výstředně. Vysvětlila mi, že jen něco potřebuje ve vlaku dodělat do práce a že notebook tam NĚKDE???!!! nechá. Nebylo mi taky úplně jasné, proč objednala spací vůz, když evidentně nehodlala spát.

Po pár hodinách spánku jsme v 5 ráno vystoupily v Popradu a přestoupily na zubačku, která nás vyvezla do Tatranské Lomnice, do startu našeho treku. Maličký zádrhel nastal, když chtěla mamka odeslat svojí noční práci emailem a notebook uložit do úschovných skříněk na nádraží. Původně avizovaná pětiminutová akce skončila po dvou hodinách neúspěchem na nádraží, které vypadalo jako lepší bouda na nářadí rozhodně žádnou úschovnou zavazadel nedisponovalo! Představa putování po horách s notebookem začínala nabírat reálnou podobu.

Za dusného ticha jsme dorazily na stanici lanovky na Lomnický štít. Trochu mastňácký začátek, ale nikdy jsme tam ani jedna nebyla a tak jsme si to nechtěly nechat ujít. Snažily jsme se paní na pokladně přesvědčit, že nám stačí jenom jízdenka nahoru, že pak si „vyběhneme“ :D na Kežmarský štít a z něj přes Svišťovku na Zelené pleso, kde jsme měly zarezervované ubytování. Koukala na nás vyjeveně, obzvlášť na tu notebookovou tašku:D Nakonec jsme si daly říci a koupily si i zpáteční lístek na Skalnaté pleso a největší adrenalin jsme zažily už při placení. Tedy 93 Euro za 50 minut na Lomnickém štítě, to jsem čekala, že tam budou svišti panáčkovat na uvítanou. Nakonec jsme nechaly ten prokletý notebook na stanici lanovky s nadějí, že si pro něj druhý den dojdeme a vyrazily jsme vzhůru.

A dojmy? Výhledy samozřejmě nezapomenutelné. Tam nahoře si připadáte, jako kdybyste byli v letadle, nad úrovní mraků. Kdo tam nebyl, tak nepochopí. Navíc nahoru jezdí jen jedna lanovka, takže se tam potkáte maximálně s dvanácti lidmi, což moje asociální maminka ocenila. Na druhou stranu 93 euro je strašná pálka, jsem zvyklá cestovat hodně úsporně a tohle jsem rozdýchávala hodně dlouho.

Sjely jsme dolů na Skalnaté Pleso, odkud jsme pokračovaly na Svišťovku. Tato cesta je přes zimu (do 15. 6.) uzavřená, takže možná mě někdo z vás odsoudí, že jsme se na ní i přes zákaz vydaly. Na druhou stranu ta cesta byla tak nádherná, suchá a bezpečná, celý den jsme nepotkaly ani nohu, viděly jsme sviště i kamzíky, počasí bylo neskutečné, že si neumím představit, že bychom se jí vzdaly.

Ze Svišťovky byl nádherný výhled na Kežmarovský Štít, Baranie sedlo, Lomnický Štít a Jahňací Štít.

Jakmile jsme začaly sestupovat severní stranou dolů k Zelenému Plesu, situace se dramaticky změnila. Podle mapy, kterou jsem měla nastudovanou z domova, nám sestup ze sedla k Zelenému Plesu měl trvat hodinu a deset minut. Šly jsme ho přes tři hodiny a slovo „šly“ je hodně nadnesené pro pohyb, kterým jsme se dostaly dolů. Cesta byla chvíli zasypaná sněhem, chvíli to byla ledovka, chvíli potok, trochu vodopád. Do bot nám nateklo horem, takže jsem měla pocit, že jdu v akvariu a při každém kroku se mi okolo tkaniček dělaly bublinky. Pochopily jsme proč je cesta v zimě zavřená. Přemýšlely jsme, jak se dostaneme zpátky. Pokud toto je jediná cesta, pak bychom měly asi vyrazit hned, abychom to do rána stihly. Nakonec jsme šťastně dorazily do chaty a vyvalily se na terase na sluníčko. Bylo asi 25 stupňů, takže se mi podařilo přismahnout si nos a čelo.

 

Asi se ptáte, proč s sebou teda taháme tu karimatku a spacák, když budeme spát v chatě. Vzhledem k tomu, že jsem chtěla fotit hlavně noční fotky, plánovaly jsme případně zůstat venku a vyměnit spánek za celonoční focení ze spacáku.

Když začalo být chladno, zalezly jsme do chaty a daly si večeři. Podávaly se taštičky s bryndzou a špekem, které jsem asi nikdy předtím neměla, byly výborné.

Do západu slunce jsme posedávaly v restauraci a pozorovaly, jak zapadá slunce. Dokonce jsme v jednu chvíli uviděly v jezeře bobra, který vzbudil mezi všemi přítomnými velkou pozornost.

Západ nebyl tak epický, jak jsem doufala, takže jsme čekaly do té doby, než vyjdou hvězdy, abych mohla vyfotit nějakou noční fotku. Naštěstí bylo pořád jasno a hvězdy byly krásně vidět, ale mléčná dráha žádná. Už dlouho jsem chtěla zkusit vyfotit fotku s dvouhodinovou expozicí, na které by byl vidět pohyb hvězd, ale nechtělo se mi ty dvě hodiny tvrdnout venku. Hodila jsem foťák na stativ, zapnula spoušť a zaplula do chaty. Nařídila jsem budíka na 2:00 a modlila se, aby venku za ty dvě hodiny stativ pořád byl. Nejvíc jsem se bála, že ho shodí vítr nebo nějaké zvědavé zvíře. Vzhledem k tomu, že byl na kraji jezera, ta představa mě dost děsila.

Ve 2 jsme vyskočily z postele a vyběhly ven. Naštěstí tam stativ stál a pořád snímal. Fotka se vydařila napůl. Překvapilo mě, jak je zrnitá, což musím do příště ještě nějak vyladit.

Když jsme se chystaly zpátky do chaty, všimla jsem si malých fleků na druhé straně oblohy a zajásala. Mléčná dráha. Byla hodně špatně viditelná, nicméně podařilo se mi jí alespoň částečně zachytit. Škoda, že se neukázala nad horami, ale na druhé straně.

Okolo půl třetí jsme už ležely zpátky v posteli a nařizovaly budík na východ slunce. Ve 4:00 jsem se probrala a zjistila, že venku je tma jako v pytli, tak jsem zase ulehla a nařídila budík na 4:30. (Nutno podotknout, že jsme byly na pokoji samy, jinak by spolunocležníky už asi ranila mrtvice z mých dvaceti budíků.)

Jenže ve 4:30 venku bylo světlo jako v poledne, takže z východu slunce nebylo nic.

 

Nakonec jsme se vstávaly v 7 na snídani a pomalu se začaly pakovat na cestu zpátky. Naštěstí nikoliv přes Svišťovku :-D Z chaty jsme vyrážely před 8. Vlak nám jel z Popradu do Prahy v 11:25 a před sebou jsme měly už jen 10 kilometrů, tak jsme nasadily pohodové tempo.

Těsně před Lomnicí jsme si chtěly zkrátit cestu, abychom se vyhnuly silnici a se slovy: „ Je to sice dál, zato horší cesta“ jsme vyrazily po lesní cestě. Bohužel to nebyl vtip, lesní cesta končila u potoka a při pokusu o jeho překonání jsem tam zahučela i s foťákem a GoPrem. Opět mi čvachtalo v botách a přestávaly jsme stíhat. Nakonec jsme našly správnou cestu a až do Lomnice jsme prakticky běžely. Ještě jsme musely na lanovku pro ten zatracený notebook. Po cestě jsme míjely luxusní hotel a tak nás napadlo si z recepce zavolat taxíka. Na ten vyděšený pohled recepční, když jsme k ní dočvachtaly po tom luxusním koberci hned tak nezapomenu :D.

Taxikář byl docela týpek, který jel celou cestu asi 200 km/h a na všechny troubil. Naštěstí přesně věděl, odkud nám vlak jede, takže nás nanavigoval a ušetřil nám pár minut bloumání po popradském nádraží. K nádraží jsme dojely přesně v 11:25 a viděly jsme přijíždět vlak. Sprintem jsme vlak doběhly a ten se rozjel jen pár vteřin po tom,  co jsme se nacpaly do dveří. Kdybychom na nádraží přijely o 10 sekund později, tak ho nestihneme a tahle představa mě doteď děsí, protože bych pravděpodobně teď neseděla v letadle z Benátek, ale na gauči doma.

Okamžitě jsme obsadily wc, vylily vodu z bot, umyly se a převlékly do čistého, takže jsme po zbytek cesty vypadaly zase jako lidi. Story ale nekončí. Přestupovaly jsme v Olomouci na Pendolino, oba vlaky sice jely do Prahy, ale Pendolino tam mělo být asi o půl hodiny dřív. Když jsme si v Pendolinu ťukaly šampíčkem na zdar naší cesty, mamka strašně zařvala. Zjistily jsme, že ten zatracený notebook zůstal v prvním vlaku!!!

V Praze jsme obvolali celou vlakovou četu a počkaly na náš původní vlak, naštěstí se notebook našel a my jsme mohly konečně vyrazit domů.

Večer v deset jsem doma shodila krosnu a okamžitě začala balit do Benátek, kam jsem odlétala ráno v 10. Vyměnila jsem zabahněné pohorky za lodičky, šusťákovou bundu za šaty a ráno odcestovala na letiště, tentokrát už ne za Tarzana, ale za dámu.

Každopádně tyhle šílené cesty vždycky zažiju jen s mamkou. Vždycky se nám stane něco, o čem se ještě dlouho vypráví, ale naštěstí vždycky všechno končí dobře.

No a v příštím článku se můžete těšit na zážitky z Benátek, kam jsem razila na dva dny na press trip s Geoxem!:))) Určitě je taky co vyprávět!:)
E.

 

Spread The Love!Share on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someoneShare on Google+Pin on PinterestShare on TumblrShare on StumbleUponShare on Reddit

  14 comments for “Zelené Pleso

  1. V.
    May 25, 2017 at 23:09

    To je nadnerny!!!

  2. Tomas Beliansky
    May 26, 2017 at 11:28

    Paradicka ako vzdy.. Chvalim!!!
    A tie ranajky nemaju chybu.. :o)

  3. Nela
    May 27, 2017 at 08:12

    Můžu se zeptat, na kolik vyjde cesta vlakem do Popradu :-)?
    Děkuju!

    • May 27, 2017 at 14:35

      Zpáteční asi 700,-/os. ve spacím vagonu, přes den je to o něco levnější, ale neřeknu ti přesně kolik. A navíc RegioJet má studentské slevy ještě:) Mrkni na jejich stránky.

  4. Annamaria
    May 27, 2017 at 15:20

    Ten článok je úplne bomba. Asi to najlepšie, čo som za poslednú dobu čítala. A tie fotky, oči som si išla na nich nechať. :) krása.

    • May 27, 2017 at 15:32

      Juuuu, to jsem strašně moc ráda, že se ti článek líbí!:))))))))<3 Děkuju! :)))

  5. Andrea
    May 27, 2017 at 16:11

    Nádhera…tak si zapisuju na svůj prázdninovej wishlist- jet do tater :D :)
    Připomnělo mi to film Anděl na horách :)

    • May 27, 2017 at 16:34

      Hahaha, jojojojo, to je pravda, my jsme byli úplný Andělovi :D

  6. May 27, 2017 at 16:20

    Super článek a nádherné fotky! (Hlavně ty z Lom. Štítu) My se tam v létě bohužel nedostali-poprvé jsme neměli lístky zarezervované a podruhé nám plány překazila bouřka :-D Tak snad do třetice se zadaří:-)

    • May 27, 2017 at 16:35

      Takhle to mám s Tatranským Kriváněm:D Pokoušela jsem se ho zdolat už dvakrát a ani jednou se mi to nepovedlo kvůli počasí. Teda ale když to tak poslouchám, tak jsme asi měly vážně velký štěstí na ty lístky! :-O

  7. Anonymous
    May 28, 2017 at 12:50

    Super 😊 můžu se zeptat jakej máš spacák nebo jakej doporučuješ?

    • May 28, 2017 at 23:27

      Já mám nějakej od Salewy asi do -18:) Ale abych pravdu řekla, ve spacakách se moc nevyznám :/

  8. Sára
    May 29, 2017 at 21:50

    Super článek a super fotky.

Leave a Reply