Mt Blanc

Ahoooooooj!

Tak je to tady! Slibovaný článek z Mt Blancu! Doufám, že se těšíte! :)

Nejvyšší horu Evropy jsem chtěla vylézt už dlouho, takže někdy před dvěma lety jsem začla tuhle expedici plánovat. Naplánovala jsem jí na květen 2016, všechno měla zařízené, sbalené, zaplacené, ale v den odjezdu se předpověď počasí zkazila tak, že jsem musela expedici celou zrušit. Přesunula jsem jí o rok později na léto 2017, ale situace s počasím se opět opakovala. Bohužel výstup na tuhle krásku je závislý z 99,9% na počasí, takže se s tím nedalo nic dělat.

Expedici jsem po třetí přesunula na červen 2018. A 19.6. jsem seděla v autě směr Chamonix. Předpověď vypadala fantasticky. Žádné sněhové bouřky a orkány, sněhové podmínky ideální, teplotní taktéž a ledovec stabilní. Čekala mě zatím nejtěžší výprava v životě a já se na ní těšila jako malé dítě. Tohle byl ten můj sen, který se mi nepovedl dvakrát splnit. A já seděla v autě. Tep 250. Motýli v břiše.

Hey travelers! 

So here you go! Here’s the promised article from Mt Blanc! I hope you guys are excited! :)

I wanted to climb the highest mountain of Europe for a really long time, so I started to plan this expedition two years ago. I planned it for May 2016, everything was planned, paid for and I was packed & ready to go, but on the day of departure the weather forecast totally ruined it, so I had to cancel the whole trip. I moved it a year later to the summer of 2017, but the weather was supposed to be crappy again, so I cancelled for the second time. Unfortunately, the climb is fully dependent on weather, so there was nothing to do.

I moved the expedition for the third time for June 2018. And on June 19th, I was finally sitting in the car in the direction of Chamonix. The forecast looked fantastic. No snow storms, no strong wind, snow conditions were perfect, the temperature fantastic and glaciers were stable. I was ready to do the toughest climb in my life. This has been my dream and I failed to fulfil it twice. And I was sitting in the car. My heartbeat was like 250. I had butterflies in the belly.

V Chamonix jsem se potkala s francouzským průvodcem Mikou. Udělali jsme equipment check, aby měl jistotu, že nehodlám na Blanc lézt v Converskách.

Odpoledne jsem měla volné, a tak jsem si skočila padákem. Umíte si představit lepší místo na paragliding, než nad Chamonix? Já teda ne. Ve vzduchu se nám povedlo díky ideální termice zůstat neuvěřitelnou hodinu a půl, což je takový první malý zázrak. Dokonce jsem natrefila na instruktora, který jako první vzhlétnul z dvoutisícového vrcholu Le Brévent a přistál na skoro pětitisícovém Mt Blancu. Paraglide mě baví takovým způsobem, že přemýšlím, že si udělám na padák papíry a budu lítat.

In Chamonix, I met with the French guide Mika. We did an equipment check to make sure I didn’t intend to climb Blanc in sneakers. 

I had the rest of the afternoon free, so I decided to do some paragliding. Can you imagine a better place for paragliding than Chamonix? I cannot. We managed to stay in the air for an hour and a half thanks to the perfect thermics. That was like a first small miracle. I even got an instructor, who first jumped from the two-thousand-meter peak Le Brévent and landed on nearly five-thousand-meter Mt Blanc. I’m starting to like paragliding so much, that I’m actually thinking about getting the licence! 

Další den ráno mě čekal guide v lobby mého hotelu a vyráželi jsme na dva tréninkové dny. To je minimum, co musíte absolvovat s guidem, který vás nikdy předtím neviděl a neví, jaké máte zkušenosti. Běžně s ním musíte strávit skoro týden, ale mně se ho podařilo po e-mailu přemluvit, že nějaké zkušenosti mám, takže jsme to zkrouhli na dva dny.

Vyrazili jsme na italskou stranu Blancu lanovkou k chatě Torino, odkud jsme podnikali tréninkové a aklimatizační výstupy. Mika po několika minutách pochopil, že nemám absolutně pud sebezáchovy a začal mě nazývat chamois. Možná si jen nepamatoval moje jméno, ale od té doby mi neřekl jinak. Přespali jsme v chatě Torino a druhý den mě vzal na o něco obtížnější horu, jejíž hřeben měl stěží půl metru.

The next morning I waited for my guide in the hotel lobby and we started two training days. That’s the minimum you need to do if you wanna climb Mt Blanc, which makes sense since the guide has never seen you and doesn’t know what experiences you have. You usually have to spend a week with him, but I managed to persuade him by email that I had some experience, so we met just for two days.

We headed to the Italian side of Mt Blanc and took a cable car ride to Torino hut, where the training & acclimatization took place. After a few minutes Mika found out that I had absolutely no self-preservation and started calling me a chamois. We slept in the Torino hut. He took me to a slightly more difficult mountain the next day, whose ridge was barely half a meter wide. 

 

 

Celý jsme ho přelezli o dvě hodiny dřív, než bylo plánováno, čímž trénink skončil a my se odebrali zpátky do Chamonix, kde jsem celý zbytek odpoledne odpočívala, neustále kontrolovala sbalený batoh, nabíjela veškerou elektroniku a nervózně přešlapovala po pokoji, než jsem ulehla.

Samozřejmě jsem nespala ani minutu. V hlavě jsem měla jen to, jak stojím na vrcholu. Byla jsem strašně nervózní. Ten stejný pocit jsem měla den před státnicema, kdy jsem v noci taky ani oko nezamhouřila.

Ráno jsem snad poprvé v životě vstala na prvn zvonění budíku. Vyběhla jsem z postele takovou rychlostí, že by si někdo mohl myslet, že jsem v posteli objevila třímetrovou anakondu.

Mika mě vyzvedl v 9:00, kde jsem pro jistotu byla o dvacet minut dřív. Původně jsme měli v plánu Mt Blanc zdolat od Aguille di Midi, ale lanovka na ní byla zavřená. Zvolili jsme tedy o něco lehčí alternativu přes Gouter. Přejeli jsme autem k lanovce Nid D’Aigle, která byla zavřená jen napůl. Vyvezli jsme se do první mezistanice asi v 1900 m.n.m. a odtud jsme museli až do 4810 pěšky.

We had crossed the whole thing two hours before we planned, and so the training was over, and we went back to Chamonix, where I spent the rest of the afternoon by checking my backpack, charging all the electronics, and being nervous about the next day. Finally I went to bed. 

Of course I didn’t sleep for a minute because in my head I was replaying the moment, when I’m standing on the summit. I was terribly nervous. I had the same feeling the day before my state exam. 

In the morning, for the first time in my life, I got up from bed without snoozing the alarm clock. I ran out of bed in a way that one might have thought that there’s a 3-meter anaconda in my bed.

Mika picked me up at 9:00am in the lobby, where I got about twenty minutes earlier. We originally planned to get the Mt Blanc from Aguille di Midi, but the cable car was closed. So we chose a slightly easier alternative through Gouter. We drove by car to the Nid D’Aigle cable car, which was partly closed. We took a ride at least to the first station in the altitude of about 1900 m and from there we had to walk to 4810 m.a.s.l. by foot.

Spaní první noc jsme měli zarezerované v chatě Tete Rousse (asi 3200 m.n.m). Většina lidí spí v Gouter Hut (asi 3800 m.n.m.), ale tam měli bohužel plno, což nám trochu prodloužilo summit day. První den jsme tedy museli překonat převýšení z 1900 do 3200 m.n.m. a druhý den (summit day) ze 3200 do 4810 a potom zpátky do Gouteru ve výšce 3800 m.n.m., kde se nám podařilo zarezervovat ubytování alespoň po cestě dolů. Zpátky totiž do Tete Rousse by to byla sebevražda, takže jsem byla docela ráda.

První den šel jako po másle. Měla jsem spoustu energie a nadšení, takže jsme se do Tete Rousse dostali už kolem třetí odpoledne. Mačky jsme ani nepotřebovali, takže to byl opravdu zatím jen běžný hike. Zbytek odpoledne jsme probírali nad mapou plán na summit day, počasí a další nezbytnosti. Do postele jsme ulehli asi v 8 večer.

We had booked the Tete Rousse hut (about 3200 m.a.s.l.). Most people sleep at Gouter Hut (about 3800 m.a.s.l.), but it was unfortunately fully booked, so this made our last (summit) day a bit longer. The first day we had to deal with altitude gain of 1900–>3200 m.a.s.l. and the next day (summit day) 3200–>4810 m.a.s.l. and then back to Gouter at the altitude of 3800 m, where we managed to book two beds at least on the way down. It would be a suicide to go back to Tete Rousse, so I was quite happy that we slept in Gouter on the way down.

The first day went great. I had a lot of energy and enthusiasm, so we got to Tete Rousse around 3pm. We didn’t need crampons, so it was really just a hike. The rest of the afternoon we were discussing our summit strategy above a map, weather, and other necessities. We went to bed at about 8pm. 

Druhý den ráno jsme vstávali kolem 4:00 a byli jsme jedni z posledních, kdo opouštěl chatu. S čelovkami jsme se brodili zmrzlým sněhem, od pusy nám šla pára v neobvykle rychlém intervalu. Dýchalo se hůř. Nebylo vidět na krok a obloha byla posetá hvězdami. Bylo úplně jasno.

The next morning we got up at about 4:00am and we were almost the last ones to leave the hut. With the headlamps we were struggling through the frozen snow, while steam was coming out from our mouths at an unusually fast interval. Breathing was harder and harder. We couldn’t see anything how dark it was, and the sky was full of stars. It was absolutely clear.

Do Gouteru jsme se dostali asi v 6:30 ráno a tam si dali první pauzu. Bohužel předpověď se ze dne na den změnila a summit hlásil 80 km/h vítr. Když jsme s Mikou hleděli na předpověď, poprvé jsem si všimla i jeho zneklidnění. S takovým větrem je výstup příliš nebezpečný, a tak jsme vyčkávali v chatě na další předpověď nebo zprávy od těch, co se na summit vydávali odsud už po půlnoci.

Zanedlouho začali přicházet z vrcholu první horolezci s ne příliš šťastným výrazem na tváři. Bylo nám jasné, že podmínky nepřejou. NIKDO, kdo se vydal z Gouteru už po půlnoci, vrchol nedobyl. Všichni to otočili před posledním nebezpečným hřebenem asi ve 4400 m.n.m., kde vítr byl tak silný, že podrážel nohy. Rozhodli jsme se ještě počkat. Bylo asi 7 ráno a abychom to na vrchol a zpátky do Gouteru stihli, museli jsme vyrazit nejpozději v 10:30.

We got to Gouter at about 6:30am, and we had our first rest there that morning. Unfortunately, the forecast suddenly changed and it said there was a 80 km/h wind on the summit. I noticed his concern in his face for the first time. With such a wind the ascend was too dangerous, so we waited in the hut for further forecasts or messages from those who had started from here after midnight.

Soon the first mountaineers started coming from the top with a not too happy expressions on their faces. It was clear to us that conditions were not favorable. Nobody who had started from Gouter after midnight did not reach the top. Everybody turned around just before the last dangerous ridge at about 4400 m.a.s.l., where the wind was too strong. We decided to wait. It was about 7am and to get back from the summit to Gouter in time, we had to leave at 10:30 latest.

Když jsem viděla všechny, kteří se museli vrátit, jsem poprvé zapochybovala, že se na vrchol dostaneme. Ne kvůli svojí vyčerpanosti a spánkovémiu deficitu, ale kvůli počasí. Zase to počasí. Na Gouteru jsme čekali přes dvě hodiny, já dokonce usnula na supermana na stole, ale vzbudil mě Mikův hlas: “Chamois, let’s go. It’s time.” Bylo asi 9:15. Následovala moje reakce podobná anakondě předchozího rána.

Nasoukala jsem se do plné výstoje, což mi díky únavě a rozespalosti trvalo nezvykle dlouho. V 9:30 jsme ale už navazovali lano. “On y va ou pas?” utrousil Mika a my se vydali do strmého kopce.

Neuměla jsem si moc představit, co 80 km/h vítr znamená, ale jakmile jsme se dostali na první hřeben, poprvé jsem si uvědomila, jak nepříjemný tenhle výstup ještě bude.

Sníh byl úplně zmrzlý. Vzduchem se hnaly malé jehly ledu, přímo proti nám a zabodávaly se nám do obličeje. Když mi náhodou vykoukl nos nebo tváře z pod bundy, musela jsem se otočil zády k větru. Bylo to jako tisíc nožů, které se mi zabodávaly do kůže.

When I saw all the people who had to come back, I doubted that we would get to the top for the first time. Not because of my exhaustion and sleep deficit, but because of the weather. The freaking weather again. At Gouter we waited for over two hours, I even fell asleep on the table, but Mika’s voice woke me up: “Chamois, let’s go. It’s time.” It was about 9:15am. I got excited again.

It took me unusually long to put all the clothes and equipment on. At 9.30 we were already fixing the rope. “On y va ou pas?” Mika said, and we set off on a steep hill.

I couldn’t imagine what the 80 km/h wind meant, but as soon as we got to the first ridge, I found out how unpleasant this ascent will be.

The snow was completely frozen. Small ice needles were drifting through the air, directly into our faces. When my nose or cheeks accidentally got out of my jacket, I had to turn my back to the wind. It was like a thousand knives that were hitting my skin. 

Tupě jsem jen zírala do země a bála se podívat, kolik cesty nám ještě zbývá. Věděla jsem ale, že ještě několik hodin. Zírala jsem si dál na boty. Čas se táhl jako smrad a každý krok trval snad minutu. Pokaždé, když jsem zvedla hlavu, viděla jsem jen bílo, Miku přede mnou a pohupující modré lano, na které jsem byla navázaná.

I was just staring into the ground, afraid to look up to see how much more walking we we had. But I knew it was a few more hours. I was staring at my shoes the whole time. Time went super-slow, and every step lasted for a minute. Every time I looked up, I saw only white color, Mika in front of me and the swinging blue rope to which I was attached. 

Když jsem zvedla hlavu asi po třech hodinách, měla jsem dojem, že už to nemůže být tak daleko, ale jakmile jsme dostali na vrchol, který jsem považovala za summit, objevil se v dálce další. A takhle se to opakovalo asi třikrát, než jsme ten opravdový vrchol měli přímo před sebou. Tepovka se mi zvedla ještě dvojnásobně a nestíhala jsem dýchat. Nebo spíš jsem zapomínala dýchat. Přestala jsem zírat na svoje boty a rozhlížela se kolem. Pár kroků před vrcholem se mi zamotalo lano do maček a já jsem se rozplácla do zmrzého sněhu.

DOKÁZALI JSME TO! KOLEM POLEDNE JSME KONEČNĚ STÁLI NA VRCHOLU MT BLANCU.

Zahodila jsem cepín a padla jsem na kolena. Uronila jsem slzu štěstí a první co mě napadlo bylo, že na mě mamka určitě bude pyšná. I když jsem neudělala státnice, stála jsem na nejvyšší hoře tisíce kilometrů široko daleko. Na summitu jsme byli úplně sami.

When I looked up after three hours, I thought it couldn’t be that far anymore, but once we got to the top of that little hill, there was another one in the distance. And another one. And that’s what kept happening for several hours, before we had the real summit right in front of us. My heart beat rose twice as much and I literally stopped breathing. I just forgot to. I stopped staring at my shoes and looked around. Just a few steps before reaching the summit, the rope tangled into my crampons, and I fell into the frozen snow.

WE DID IT! AROUND NOON, WE MADE IT TO THE SUMMIT OF MT BLANC.

I threw away my ice axe and fell to my knees. I suddenly felt the tears of happiness on my face, and the first thing I thought was that my mom would be proud of me. Even though I didn’t pass my state exam, I was just standing on the highest mountain a thousand miles wide. We were all alone on the summit.

Foukal tam takový vítr, že jsme byli za pět minut promrzlí na kost. Cvakli jsme pár fotek a vydali se na sestup.

Zpátky do Gouteru jsme se dostali asi ve 2 odpoledne. Po konverzaci s některými horolezci jsme nabyli dojmu, že většina lidí vrchol kvůli větru nedobyla. Nacpala jsem si špunty do uší a uklidila se do postele. Usnula jsem okamžitě a spala až do večeře. Po večeři jsem vytuhla znova. Byla jsem úplně vyčerpaná.

There was a really strong wind on the summit, so we were frozen after five minutes. We took some photos and started descending.

We got back to Gouter at about 2pm. After talking with some mountaineers, we got the impression that most people didn’t reach the summit because of the wind. I put my earplugs in my ears and fell in bed. I fell asleep immediately and slept until dinner. After dinner, I fell asleep again. I was totally exhausted.

Do mezistanice lanovky, kterou jsme před třema dny přijeli, jsme přišli asi v poledne. Věděli jsme, že jsme v bezpečí a teď se nám nemůže už nic stát. Obvolala jsem rodinu a kamarády, dole se rozloučila s Mikou a ubytovala se znovu v hotelu. Nechtěla jsem řídit zpátky takhle unavená, takže jsem přespala ještě jednu noc a do auta sedla až další den.

Ale nejela jsem domů. Rovnou po výstupu mě totiž čekala další cesta, takže jsem se dopravila do Curychu, odkud jsem odlétala na další dobrodružství. Kam? To se nechte překvapit! :))))

A pokud máte nějaké dotazy, sem s nimi! :))))

E.

We arrived back to the cable car station at noon, three days later. We knew we were safe. I called my family and friends to tell them everything, said goodbye to Mika and stayed at the hotel in Chamonix again. I didn’t want to drive back home this tired, so I stayed for another night and hit the road the next day.

But I wasn’t going home. There was another trip waiting for me, so I drove just to Zurich, where I took a plane to experience another adventure. Where? I’ll tell you the next time! Stay tuned, guys! <3 

And if you have any questions, let me know! :) 

E.

Spread The Love!Share on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someoneShare on Google+Pin on PinterestShare on TumblrShare on StumbleUponShare on Reddit

  18 comments for “Mt Blanc

  1. Monča
    July 20, 2018 at 06:41

    Taky se přimlouvám za video s vybavením a oblečením na hory! :) Fotky i vlog jsou super, jenom nebojíš se o tu zrcadlovku, když s ní lezeš po skále a vlastně se ti trochu houpe na krku? :D. Díky a držim palce a těšim se na další tvoje výstupy! :)

    • July 22, 2018 at 11:08

      Mončo, je to teď ve vlogu, tak mrkni!:))) A o tu zrcadlovku se samozřejmě bojím, ale už toho má hodně za sebou, takže je zvyklá :D Zase se mi jí nechce mít v batohu, abych musela pokaždý stavět, sundavat batoh, vytahovat foťák a pak zas zandavat…:)

  2. Viki
    July 19, 2018 at 08:37
  3. Kaja
    July 16, 2018 at 21:38

    Elisko, moc gratuluji k takovemu uspechu! Jsi super a teda trochu blazen, mas kuraz a ty zazitky Ti nikdo nevezme. Tesim se na dalsi clanek :)
    Smim se zeptat, jakou mas bundu a kalhoty?

    • July 16, 2018 at 23:47

      Ahoj Kájo, děkuju moc za milý komentář!:)))) Je to přesně tak, jak říkáš, zážitky ti nikdo nevezme O:-)
      Bunda i kalhoty jsou Peak Perfomance :)

  4. July 16, 2018 at 10:26

    You, my girl, are amazing. Well done! I am so amazingly proud of you – I wish I could have been stood on that summit next to you! The photos and writing, as always, was perfect!
    Speak to you soon! x

    • July 16, 2018 at 23:50

      Thank you Hannah!!!! From you I appreciate it even more! <3 Hope you're doing great! :))

  5. Dana
    July 16, 2018 at 09:02

    Parádní a moc gratuluji k dobytí MB.Krásný fotky a super článek.Jezdíme okolo a pod MB tak při pohledu na vrchol si říkám jestli tam nahoře někdo je😁kdo to zdolal.Teď po každý když tam pojedeme tak si na Vás vzpomenu.Přeju další super zážitky.

    • July 16, 2018 at 09:21

      Dani, to je supeeeer! Tak příště tam můžete stát taky!:))))) Děkuju<3

  6. Barča
    July 16, 2018 at 06:56

    Eli super, jsi největší borec! :))

  7. Elis
    July 14, 2018 at 21:53

    Gratuluji!!!!Jen nevím,jsi ještě vůbec člověk? U mě rozhodně jsi ten nejblaznivejsi člověk jakého znám.. strašně moc ti fandím s státnice nestátnice, zážitky ti nikdo nevezme, ty zůstanou a to je důležité.Fotky krásné. Dotaz:výstup by zvládl i netrénovaný člověk bez znalosti horolezectví?

    • July 15, 2018 at 21:31

      Děkujuuuu!:))) Nojo, jenže státnice by mi taky nikdo nevzal a zůstaly by na pořád:)))
      A k tvému dotazu, ano, řekla bych, že by mohl, i když kondička je dost potřeba, takže jestli děláš nějakej sport a hýbeš se, tak by to snad jít mělo:))

  8. Dana
    July 14, 2018 at 20:29

    Skvělý výkon,, článek i fotky !!!!!! Velká gratulace.
    Jen nechápu jak jste mohli vyjit z Gouteru v 9:30 h., Po 4 hodinách jsi zvedla hlavu a přes vámi byly ještě 3 vrcholy a na MB jste byli před polednem? :-)

    • July 15, 2018 at 21:32

      Ty brďo, je vidět, že jsi článek četla fakt důkladně :)))) ty tři vrcholky byly malinký, záležitost na pár minut. A je pravda, že jsem ty 4 hodiny tak trochu tipla, asi to bylo míň. Opravím to, aby to neklamalo:))) Tam nahoře člověk moc nemá pojetí o čase O:-) A děkuju moc za komplimenty! <3

  9. Pavla
    July 14, 2018 at 20:14

    Překvapuje mě, jaký procesí lidí tam jsou. Čekala bych, že široko daleko nebude nikdo a na vrchol vystoupí jen pár lidí. To samé s tím, že v 3800 m.n.m. je hotel! Hlava mi nebere jak ho tam vůbec mohli postavit, v takových podmínkách? :D Každopádně moc gratuluju k dobytí vrcholu!

    • July 15, 2018 at 21:35

      Tomu jsem se taky divila. Horský chaty ve 3800 tolik ne, protože jich pár znám, ale spíš to místo je šílený. Je postavená prakticky na převisu a vypadá, že při každym silnějším větru musí spadnout :D A teda procesí lidí tam určitě nebylo. Z vyprávění vím, že to bývá mnohem horší a naopak my jsme měli štěstí, že tolik lidí nebylo:) A děkuju moc za gratulace! <3

Leave a Reply

Or

Your email address will not be published.