Lagazuoi

Ahooooooj!

Zase jsem to udělala. Zase jsem se v neděli večer spakovala, sedla do auta a odjela daleko od Prahy. Kam tentokrát? Na místo, kde jsem sice už letos v létě byla, jen na jeho opačné straně. Už tušíte? Spoustu vápence na jednom místě a i přesto neuvěřitelně rozmanitá krajina, od zelených (dneska už spíš žlutých) luk až po suché, dramatické skály. Sjíždějí se sem všichni horolezci Evropy a i já už začínám chápat proč.

Řeč je o italských Dolomitech, kam mě to poslední dobu táhne snad ještě víc než do Tater. Zdají se daleko, ale jsou jen o hodinu dál než Tatry. Strávila jsem tu pouhé tři dny, ale stihla jsem toho tolik, že musím články rozdělit do tří, jinak bych se upsala k smrti.

Před tím, než jsem vyrazila, jsem si zjistila jen pár informací. Věděla jsem jen to, že tady není ani stopa po sněhu, avšak všechny lanovky zavíraly dva dny před tím, než jsem sem dorazila. To mělo jednu výhodu a jednu nevýhodu. Nevýhoda je ta, že jsem musela všude po svých, ale na druhou stranu nikde nebyla ani noha, a to u mě mělo mnohem větší význam, než to, že strávím hodiny a hodiny trmácením se s krosnou do krpálu. Ta vidina prázdných hor mě hnala dopředu.

Hey travellers!

I did it again! I packed by stuff on Sunday night, sat in my car and drove far away from Prague. Where this time? To a place where I’ve already been this summer, only on the opposite side. Do you guys already know which place I’m talking about? Lots of limestone at one place and yet incredibly diverse landscape, varying from the green (now more yellow) meadows to the dry, dramatic rocks. All European mountaineers come here and I’m already starting to understand why.

Yes, I’m talking about the Dolomites in Italy, to where it has been dragging me even more than to the High Tatras lately. They seem to be far, but they are only an hour further than the Tatras. I spent only three days here, but I got so much to do, that I had to divide the articles into three, otherwise I would overload you with pictures again, haha:) 

Before I left, I did just a brief research. All I knew was that there was no snow yet, but all the cablecars closed two days before I arrived there, which had one advantage and one disadvantage. The disadvantage is that I had to go everywhere by foot, but on the other hand there were no people and that was much more important to me than having to spend hours and hours by climbing up. The vision of the empty mountains made me move forward.


První den jsem prozkoumala celé okolí Lagazuoi. Teď ale musím vyvrátit to, co jsem před chvílí napsala, protože nahoru k Rifugio Lagazuoi jela z Falzarego Pass lanovka. Podle mě to byla jedna jediná, která byla ještě otevřená, takže jsem na ní naskočila a ušetřila si dvě hodiny chůze nudným lesem.

Nahoře u chaty jsem se vydala směrem jezeru Lago di Lagazuoi, ke kterému jsem ale nedošla, protože jsem odbočila ze stezky, abych si vylezla déčkovou ferratu Tomacelli, vedoucí do cca 2.800 m.n.m.

On the first day I explored the entire area of Lagazuoi. But now I have to disprove what I wrote a couple of sentences ago, because there was still a cablecar running up from Falzarego Pass to  Rifugio Lagazuoi. I think this cable car was actually the only one that was still open, so I jumped on it and saved two hours of walking through a boring forest.

At the top of the mountain, I headed towards Lake Lagazuoi, but I didn’t reach it, because I walked off the trail to climb the Tomacelli ferrata, leading to about 2,800 m.a.s.l.

Pod začátkem ferraty jsem nasadila helmu a sedák a dala se do lezení. Původně jsem chtěla udělat okruh a přes jezero se vrátit zpátky, ale na ferratě jsem podcenila svoje síly, jelikož jsem lezla o dost pomaleji, než jsem očekávala. Jednak mě dvacetikilová krosna táhla k zemi a zároveň bylo na ferratě dost převisů, které jsem prostě nezvládla.

Přesně v polovině trasy jsem se rozhodla se otočit a jít zpět stejnou trasou, abych stihla poslední lanovku zpátky dolů na Falzarego Pass, kde jsem měla zaparkované auto a abych našla místo na přespání dříve, než se setmí.

Ono jenom dojít k téhle ferratě trvalo asi 4 hodiny, další 2 hodiny jsem strávila na ní a další 3 hodiny šla zpátky, takže jsem si hned na začátek střihla full-day výlet.

At the beginning of the ferrata, I put on my helmet and harness and started climbing. Originally, I wanted to make a circuit and come back over the lake, but I underestimated my strength, so I climbed slower than I expected. Well, no wonder, because the 20-kg backpack was pulling me down, and at the same time there were a lot of overhangs on that ferrata, which I just couldn’t manage. 

Right in the middle of the route, I decided to turn around and go back with the same route to catch the last cable car back down to Falzarego Pass where I had my car parked and find a place to sleep before dark.

It took about 4 hours to get to this ferrata, I spent another 2 hours climbing it and another 3 hours to get back to the hut, so I made a full day trip, haha:) 

I když to z fotek vypadá, že bylo 25 stupňů, rozhodně tomu tak nebylo. Sice byla modrá obloha, ale teplota se mohla nahoře ve 2.700 metrech pohybovat kolem 8 stupňů.

Even though I looks like it was 25 degrees, the reality was somewhere else. Yeah, the sky was blue, but the temperature was around 8 degrees up there, in 2.700 m.a.s.l.

Bohužel jsem netušila, v kolik jede poslední lanovka, takže jsem svojí chůzi směřovala na 17:30. Věděla jsem, že přes den jezdila lanovka každou půl hodinu a když jsem viděla, že bych mohla teoreticky stihnout tu v 17:00, trošku jsem zrychlila. Nahoru k chatě jsem přišla v 16:59 a už z dálky na mě nějaký Ital (zřejmě obsluha lanovky) hulákala, ať si pospíším, že za minutu odjíždí poslední lanovka. Po dvaceti kilometrech v nohách jsem se ještě zmohla na lehký klus a zapadla do lanovky.

Unfortunately, I had no idea when the last cable car goes down, so I was aiming for 5.30pm, hoping that the last one is at 6pm. I knew that the cable car was running every half hour, and when I realized, that I could maybe get on the one going at 5pm, I sped up a little bit. I came up to the hut at 4:59pm, and as soon as I got there, I heard some Italian guy (apparently the cableway operator) screaming at me to hurry up, since the last cable car for today leaves in a minute. After twenty kilometers in my feet, I tried to run, but I couldn’t. But they waited for me, so I got there and rode down.


Měla jsem neuvěřitelné štěstí, protože jinak bych musela šlapat dolů pěšky a v životě bych nestihla postavit stan za světla. Tady v horách se stmívalo opravdu brzy, už kolem půl sedmé, takže i tak jsem měla co dělat.

Vzhledem k tomu, že kempování mimo kempy je i v Dolomitech zakázané, jelikož je to národní park, musela jsem najít místo, kam není vidět z žádné silnice ani chaty a zároveň má pěkný výhled na hory. Miluju totiž ten pocit ráno rozepnout stan, uvařit si čaj a jen pozorovat vycházející sluníčko nad horami…

Ale o tom až příště! :)))

E.

I was incredibly lucky, otherwise I would have had to walk down and wouldn’t have been able to pitch my tent for when it was still daylight. Here in the mountains the sunset is super-early, about half past seven, so I didn’t have much time anyways. 

Since camping outside of campsites is also forbidden in the Dolomites, because it’s a national park, I had to find a place which wouldn’t be visible from any roads or huts, and it also had to have a nice view of the mountains. I love that feeling in the morning, when I just open the tent, make a cup of tea and just watch the sun rising over the mountains… :) 

But more about that the next time! :) 

E.

Spread The Love!Share on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someoneShare on Google+Pin on PinterestShare on TumblrShare on StumbleUponShare on Reddit

  8 comments for “Lagazuoi

  1. Kristýna
    October 16, 2017 at 20:14

    Eliško, tohle je paráda! Jen by mě zajímalo, vyrážíš opravdu sama? Nechápu totiž, kde potom bereš tak parádní fotky! :)

    • October 16, 2017 at 22:11

      Nene, výjimečně jsem sama nebyla, ale často jezdím sama:) Stativ je mocná věc:)))

  2. Janča
    October 16, 2017 at 21:29

    Můžu se zeptat, to jsi byla sama? :-) A popřípadě, jak vznikly fotky? :D Jinak moc pěkný a inspirativní článek :-)

  3. Anonymous
    October 18, 2017 at 09:06

    Elisko, krasny:) Muzu se prosim zeptat na znacku batohu?

    • October 18, 2017 at 14:06

      Všechno oblečení, včetně batohu je Fjällräven:)

  4. Veronika
    October 21, 2017 at 09:37

    Ahoj Eliško! Ráda bych se zeptala na recenzi krosny Kajky od Fjallravenu? Uvažuji nad tím, že bych si ji pořídila, tak bych ráda tvůj názor.. (přece jenom si těch krosen vyzkoušela mnooohem víc než já…) A zároveň si chci pořídit podobnou flašku, jako máš na obrázku ssebou – to je normálně litrovka? Vejde se ti v pohodě do přihrádek na krosnách? Abych si nekoupila třeba moc velkou nebo tak :D Díky za odpověď! A taky díky za inspiraci, miluju chození po horách, tak mi přidáváš místa na wishlist a ukazuješ, že všechno jde, když se chce :)

  5. October 22, 2017 at 17:14

    Tak to je náádhera:))
    Naprosto tě s tou krosnou obdivuji.. já hrozně ráda trávím čas šplháním do kopců, ale vždy to chci mít vyřešené tak, abych sebou nemusela táhnout 20kg krosnu, protože s tou mi stačí jít po rovince a jsem vyřízená a protivná během pár minut :D

Leave a Reply