Kilimanjaro

Ahoooooooooj!

Jsem živá!!!!!

Proč bych měla být mrtvá? Protože jsem právě absolvovala tu NEJNÁROČNĚJŠÍ, NESTRAŠNĚJŠÍ, NEJLEPŠÍ A ZÁROVEŇ NEJHORŠÍ expedici v mém životě.

V tomhle článku vám povím všechno o mém výstupu na nejvyšší horu Afriky, nejvyšší samostatně stojící horu na světě a jednu z nejvyšších sopek na světě, která měří 5.895 m.

Byl to pro mě výstup na zatím nejvyšší horu v životě, předtím jsem stála na Klein Matterhornu ve výšce něco málo přes 4000 metrů, takže rozdíl skoro 2000 metrů. Na horách jsem skoro polovinu z celého roku, ale co jsem zažila tady, to jsem nečekala.

Začnu tedy postupně. Jak tenhle nápad vznikl, to už víte, protože jste určitě četli jeden z předchozích článků:) Ve stručnosti jsme se s mamkou naprosto zbláznily.

Na začátek pár technických informací.
Na Kilimanjaro se dostanete jedině s průvodcem. Přesněji řečeno s agenturou, která vám průvodce zajistí. Společně s guidem vyfasujete nosiče a kuchaře, bez kterých to také nejde. Zarezervovat si můžete buď soukromý výstup (který je samozřejmě dražší), nebo se připojíte k 5-8 členné skupině. Vzhledem k tomu, že jsme asi jediné na světě, které se rozhodly vystoupit na Kilimanjaro na Štědrý den, tak i přesto, že jsme si bookly skupinový výstup, šly jsme samy. Je také třeba si vybrat route, kterou chcete jít. Je jich asi 5 a jejich obtížnosti jsou různé. My, protože nejsme žádné padavky, tak jsme si vybraly o něco těžší Machame Route, která začíná v 1800 m.n.m. a končí na vrcholu v 5.895 m.n.m., takže převýšení je dost velké. Na kilometry tato trasa měří asi 80 km a výhodou je to, že se nevrací stejnou cestou, takže toho vidíte o něco víc. Jde se 4,5 dne nahoru a 1,5 dne dolů. 

Nutno podotknout, že výstup na Kilimanjaro je neuvěřitelně drahá záležitost a ceny za výstup za osobu se pohybují od $1500 do $2500. Při výběru agentury je potřeba pročíst recenze (třeba na TripAdviseru), protože existuje strašná spousta podvodných agentur, které si vezmou peníze a týden před výstupem se neozvou, takže pokud najdete cenu pod $1500, je to podezřelé. A tím cena absolutně nekončí. V Tanzanii je povinné dávat tipy všem členům expedice. Guidům se platí $25/den, kuchařovi $15/den a nosičům $10/den, takže za 6-denní výstup dáte na tipech dalších cca $750. 

Na druhou stranu když si to rozpočítáte, tak to dává smysl. Jenom za vstup do parku na týden za osobu dáte $800. Teď k tomu přičtěte jídlo, které sníte a zaplacení guidů a nosičů, kteří to musí trpět s vámi. 

My jsme si vybraly agenturu Monkey Adventures a můžu jí jedině doporučit. Všechno bylo pečlivě připravené, guidové milí a myslím, že nám dávali nadstandardní péči. Na nás dvě tedy připadaly dva průvodci (kdyby se jedna musela vrátit, tak druhá mohla pokračovat), 1 kuchař (který se nám staral o veškeré jídlo) a 6 nosičů (kteří nám nesli všechny věci – jídlo, vodu, stany, naše krosny). My jsme šly jen s menším batohem, kde jsme měly osobní věci, které bychom mohly potřebovat během dne – foťáky, pláštěnku, mobil, energetické tyčinky, atd.

Takže se to všechno prostě nějak semlelo a my jsme pár dní před Vánoci s Emirates odcestovaly.

Lety byly trochu komplikované, protože na termín, který nám vyhovoval jsme našly jen letenky z Vídně, takže 18. prosince jsme vyrazily RegioJetem z Prahy do Vídně, kde jsme přespaly a ráno nasedly na letadlo Vídeň –> Dubai. V Dubai jsme musely na letišti přečkat noc a ráno odletěly dalším letadlem Dubai –> Dar Es Salaam. Konečně jsme se ocitly v Tanzánii, jenže jsme ještě neměly vyhráno a tady přichází první problém.

Měly jsme odletět tamní aerolinkou FastJet v 19:25 z Dar Es Salaam přímo na letišťátko Kilimanjaro International Airport, jenže při hledání gatu na informační tabuli jsme zjistili, že náš let byl zrušen. Jen tak. Co teď?! Přišel první freakout, protože další den ráno jsme měli trek na Kilimanjaro začít. Když jsem se u okýnka FastJetu rozčileně snažila vydobít náš let, po hodině a půl mi došlo, že ten let opravdu nepoletí a že s tím nenadělám nic jiného, než si nechat vrátit peníze a booknout jiný let, který nás dostane na Kilimanjaro ještě ten den. Naštěstí ve 20:00 letěla na Kilimanjaro ještě jedna aerolinka, takže jsme koupily nové letenky (dvakrát dražší!!!!) a v noci se dokodrcaly na Kilimanjaro Airport, kde už na nás čekal odvoz z agentury.

20. prosince jsme ráno vylezly z postele v hotelu někde uprostřed Afriky ve městečku se jménem Moshi. V 9:30 přijelo pět černochů, sedli si s námi ke stolu a zchecli, jestli máme všechno, co je na výstup potřeba.

Hey travellers!

I am alive!!!!!

And why shouldn’t I? Because I have just done the MOST AWESOME, BEAUTIFUL, BEST AND WORST expedition in my life.

In this article I’ll tell you everything about my hike to the highest mountain of Africa, the highest stand-alone mountain in the world and one of the highest volcanoes in the world, which is 5.895 m above sea level. 

For me it was the highest peak in my life as well, before this, the highest one was Klein Matterhorn at the altitude of just a little bit over 4000 meters, so the difference was almost 2000 meters. I spend half of my year in the mountains, but what I’ve experienced here is definitely not what I expected.

So let me start from the beginning. How this idea came into being, you already know because you surely read one of the previous articles :) In a nutshell, me and my mom got totally crazy.

Here is some technical information about the climb.
Kilimanjaro can only be reached with a guide. More precisely, with an agency, which gives you the guides. Together with the guides you’re given porters and chefs without whom it’s not possible either. You can book either a private trip (which is of course more expensive) or join a 5-8-member group. Since we are probably the only ones in the world who have decided to climb Kilimanjaro on Christmas Eve, even though we have a booked a group hike, it was just the two of us. You also need to choose the route you want to go. There are about 5 of them and their difficulty is various. Since we wanted it to be a bit challenging, we’ve chosen a slightly more difficult Machame Route that starts at 1800 m.a.s.l. and ends at the peak at 5,895 m.a.s.l., so the altitude gain is quite large. Distance-wise, this route measures about 80 km and the advantage is that it doesn’t return the same way, so you can see a little more. It takes 4.5 days up and 1.5 days down.

It should be noted that the climb to Kilimanjaro is an incredibly expensive thing and the cost per person per person ranges from $1500 to $2500. When selecting an agency, you need to read the reviews (such as TripAdviser) because there are lots of fake agencies that just take the money and then never gets back to you, so if you find a price below $1500, it’s suspicious. And the price doesn’t end there. In Tanzania it’s required to give tips to all members of the expedition. Guides take $25/day, chefs $15/day, and porters $10/day, so for a 6-day run, you’ll have to add another $750.

On the other hand, when you think about it, it makes sense. Just the entrance to the national park is $800/person/week. Now add the food you eat and guides’ & porters’ salary.

We chose Monkey Adventures, which were absolutely great. Everything was carefully prepared, the guides were nice and I think they gave us extra care. So for the two of us, there were two guides (if one of us had to come back, the other could go on), 1 chef (who took care of all the food & cooking) and 6 porters (who carried all the things – food, water, tents, our big backpacks). We carried only a small backpack with personal things that might have been needed during the day – cameras, raincoats, phones, energy bars, etc.

So it all happened and a few days before Christmas we were already sitting on an Emirates plane.

The flights were a bit complicated, because we only found tickets from Vienna, so on the 18th of December we set off with RegioJet from Prague to Vienna, where we slept and in the morning we boarded the plane from Vienna to Dubai. In Dubai, we had to spend the night at the airport, and in the morning we flew by another plane from Dubai to Dar Es Salaam. Finally, we found ourselves in Tanzania, but we hadny’t won the struggle yet and here comes the first problem.

We were supposed to take another plane from Dar Es Salaam to Kilimanjaro International Airport with the local airline called FastJet at 19:25, but we found out that our flight was canceled when we were trying to find the gate on the information board. Just like that. What now?! The first freakout happened, because the next morning we were supposed to start the hike to Kilimanjaro! I was struggling at the FastJet counter and after an hour and a half I realized that the flight was really cancelled and there was nothing I could do about it. I had to get the money back and book another flight that would get us to Kilimanjaro that day. Fortunately, there was another one airline flying at 20:00, so we bought new tickets (twice as expensive!!!) and finally got to Kilimanjaro Airport just a little bit later. We were picked up and taken to the hotel.

On the 20th of December, we got out of bed in a small hotel somewhere in the middle of Africa in a small town called Moshi. At 9.30am, five Africans arrived, sat down with us and checked whether we had everything that was needed for the climb.

Pak jsme se šílenou dodávkou dopravili k bráně NP Machame Gate, kde se každá z nás zaregistrovala, nabrali jsme portery, kteří si napakovali pytle na přesných 20 kg – u vstupu je dokonce váha, kde se kila dost přísně hlídají. Ti si obrovské pytle hodili ladně na hlavu s perfektní rovnováhou vyrazili napřed.

DEN PRVNÍ: TROPICKÝ DEŠTNÝ PRALES (1800 m.n.m –> 2835 m.n.m)

První den jsme procházeli deštným pralesem, kde se teplota pohybovala kolem 30 stupňů a vlhkost kolem 85%. Ulepená jsem byla už po pěti minutách. Všude kolem nás skákaly po liánách a řvaly opice (tzv. blue monkeys, jak mě informoval guide) a poletovali ty nejexotičtější ptáci. Tady ještě byla pěkná upravená cesta, takže se šlo dobře. Pamatuju si, že guidové nasadili neuvěřitelně pomalé tempo a já měla pořád tendence je předbíhat, ale pořád opakovali “pole pole”, což ve svahilštině znamená “pomalu, pomalu”. No, věděli proč jít pomalu.

Then we were taken to the Gate of NP (Machame Gate) by a sketchy African van, where each of us got registered (in case we never returned I guess haha), we picked up porters who were already re-packing their bags to be exactly 20kgs – at the entrance there was even a scale, where the weight was watched very strictly. They put the huge bags on their heads, and started off with a perfect balance.

DAY ONE: RAINFOREST (1800 m.a.s.l. –> 2835 m.a.s.l.)

The first day we walked through the rainforest where the temperature was around 30 degrees and the humidity around 85 percent. I was super-sticky & sweaty in five minutes. Everywhere around us, there were the most exotic birds and monkeys (specifically blue monkeys as the guide told me) sliding down on lianas and screaming at each other. The path was still very nice, so it was all good & pretty easy. I remember that the guides had an incredibly slow pace, and I still had a tendency to overtake them, but they kept saying „pole pole“, which means “slow, slow” in Swahili. Well, they knew why they were saying that, haha.


 


 

Odpoledne, asi po 6 hodinách chůze a tisícimetrovém převýšení jsme došli do prvního kempu s názvem Machame Camp. K mému překvapení jsme měli už postavené všechny stany a moje překvapení nebralo konce, když nám guidové vystětlili, že máme jak náš spací stan, tak ještě jídelní stan, kde už byl připraven horký čaj a popcorn. V jídelním stanu byl stůl a dvě židle (?!?). Na stole byl ubrus (?!?!?!?) a na něm termoska s horkou vodou, med, kafe, čaj, kakao, mléko, burákové máslo, marmeláda, cukr, kečup, chilli omáčka, kovové příbory a já nevím co všechno.

Nedokázala jsem pochopit, že nosiči táhnou nejen stůl, ale i všechny další věci, které byly na stole. Už mi došlo, proč jich máme 6.

In the afternoon, after about 6 hours of walking and a thousand meters of altitude gain, we reached the first camp called Machame Camp. To my surprise, all the tents were already set up, and my surprise didn’t go away, when the guides told us that we not only had our sleeping tent, but also our own dining tent where hot tea and popcorn were served right after we came back. There was a table and two chairs inside (?!?). On the table there was a tablecloth (?!?!?!) and on the tablecloth there was hot water, honey, coffee, tea, cocoa, milk, peanut butter, jam, sugar, ketchup, chili sauce, and I don‘t know what else.

I couldn‘t understand that the porters carry not only the table & chairs, but all the other stuff in glass jars as well. I already realized why there were 6 of them.

 

Po sváče jsme zalezly do spacího stanu a připravily spaní. Pak nám jedenz nosičů přinesl horkou vodu na opláchnutí rukou a obličeje před večeří.

Večeře byla (teď se podržte) tříchodová. Podávala se (teď se podržte podruhé) čerstvá dýňová polévka, jako hlavní jídlo (teď se podržte potřetí) smažená ryba s hranolkama a zeleninou. Jako dezert jsme vyfasovaly čerstvé mango. Nechápala jsem. Já se většinou v horách živím toustovým chlebem s Nutellou nebo nudlema z pytlíku, ale tohle?!

Po večeři následovala válečná porada s guidama a kolem deváté jsme už ležely ve spacákách, zmoženy vedrem, náročnou večeří a chůzí.

After the snack, we got into the sleeping tent and prepared everything for sleeping. Then one of the porters brought us hot water to rinse our hands and face before dinner.

We were served (wait for it!) a three-course dinner. We got (now wait for it again) fresh pumpkin soup, fried fish with french fries and vegetables and fresh mango as dessert. I didn‘t understand. When I’m in the mountains, I usually feed myself with toast bread with Nutella or a instant noodles, but this dinner was something epic.

After dinner, there was a meeting, where we discussed the next day’s plans. After that we snuggled into our sleeping bags and fell asleep beaten with heat, demanding dinner and tons of walking.


DEN DRUHÝ: KLEČ (2835 m.n.m –> 3750 m.n.m.)

Asi ani nemusím popisovat, jak mě dostala tříchodová snídaně, skládající se z porridge, vajíček s toastem a palačinek s čerstvým ovocem. Ráno jsme vyráželi kolem sedmé a čekala nás jen krátká, přibližně čtyřhodinová chůze, během níž jsme se dostali z tropického pralesa do kleče, což bylo zase úplně něco jiného.

Poprvé jsme spatřili z mlhy vykukující pětitisícovku Mt Meru. Teplota s každým metrem klesala na příjemných 20 stupňů a s mamkou jsme začínaly pociťovat nadmořskou výšku. Nohy se nám trochu motaly, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít.

DAY TWO: MOORLAND (2835 m.n.m -> 3750 m.n.m.)

I think I don‘t need to describe how I felt about a three-course breakfast consisting of porridge, toast egg and pancakes with fresh fruit. In the morning we set off around seven, and walked approximately for four hours. We got out of the tropical rainforest into some kind of moorland, which was something completely different.

For the first time, we saw the second highest mountain of Tanzania called Mt Meru. Temperature was dropping with each meter all the way to pleasant 20°C and we first started to feel the altitude. Our legs were shaking a little, but it was nothing that we couldn’t survive.

Už kolem druhé jsme dorazili do dalšího kempu. V Shira Cave Camp jsme odložili batohy a vyrazili ještě na krátký aklimatizační výstup do cca 4000 m.n.m., ale vrátili jsme se o něco dřív, protože začalo hustě pršet, takže jsme se zpátky zachumlaly do spacáků a prohlížely fotky.

We arrived at the next camp around 2pm. At Shira Cave Camp, we put down our backpacks and set off for a short acclimatization hike to about 4000 m.a.s.l., but we returned a little earlier because it started to rain like crazy, so we went back to sleeping bags and chilled till night.





Večer padla neuvěřitelná mlha, že skoro nebylo vidět na krok a zima taková, že jsme toho v noci moc nenaspaly.

DEN TŘETÍ: VŘESOVIŠTĚ/ALPINE DESERT (3750 m.n.m. –> 4600 m.n.m –> 3900 m.n.m)

Ráno mě vzbudilo “ťukání” na stan a slova: “Eliska, you might wanna see this.” A to jsem věděla, že znamená něco pěkného na fotku, protože už si za ty dva dny všichni zvykli, že pořád fotím a šteluju kompozici a expozici :D. Tušila jsem epický východ slunce a tušila jsem správně.

Rozepla jsem spacák a spatřila něco, na co nikdy nezapomenu. Mt Meru v růžové vatě, zmrzlé stany s jinovatkou a měkké ranní světlo, opírající se do pár větrem zohýbaných stromů.

Tak rychle jsem ze spacáku nevystřelila snad nikdy. I přesto, že mohlo být tak -5 stupňů, v podvlíkačkách a v ponožkách jsem vyběhla s foťákem do měsíční krajiny jako kdyby měla za 10 vteřin zmizet.

There was an incredible fog in the evening that it was impossible to see the tent next to us and the cold got so bad that we didn’t sleep much at night.

DAY THREE: MOORLAND/ALPINE DESERT (3750 m.a.s.l. -> 4600 m.a.s.l. -> 3900 m.a.s.l.)

In the morning I was woken up by someone, saying: “Eliska, you might want to see this.” And I knew that it meant something really cool which I could capture on my camera, because all these guys were getting used to my photographic freakouts. I had a feeling that the sunrise was somehow epic, and I was right.

I jumped out of my sleeping bag, opened the tent and saw something I’ll never forget. Mt Meru covered in pink cotton candy, frosted tents, and a soft morning light, leaning against the few wind-bent trees.

Even though it could have been around -5 degrees, I got out of the tent into the moon landscape bare foot and as if it was to disappear in 10 seconds.

 


Za zády se nám tyčilo samotné Kilimanjaro, na které se najednou úplně zapomnělo. Bylo ještě strašně daleko a z toho mě trochu mrazilo. Možná to bylo spíš těma podvklíkačkama.

Kilimanjaro itself was right behind my back and it was suddenly completely forgotten. It was still far away, which caused me goose bumps. Maybe it was caused by not wearing any shoes at the moment, haha.

Vyrazili jsme dál krajinou, kde už byste těžko hledali stromy. Procházeli jsme štěrkem a potkali první sníh. Z původních 3750 m.n.m. jsme se dostali na Lava Tower Camp ve výšce 4600 m.n.m., kde jsme si dali oběd a pokračovali dál. Bohužel směrem dolů (což téměř zákonitě znaměná o to víc posléze nahoru). Jenže tedy poprvé jsem pochopila, co to znamená altitude sickness. Po obědě mě zničehonic začala třeštit hlava a bylo mi zle od žaludku.

Naštěstí jsme mířili zpátky do 3900 m.n.m., takže asi po hodině mi začlo být trochu líp, ale trochu mě to vyděsilo. Na druhou stranu jsem doufala, že to funguje tak, že když už mi jednou špatně bylo, tak už jsem si jakože zvykla a už mi špatně nebude.

We set off on a land where you would hardly find any trees. We walked through the gravel and saw the first snow. From the original 3750 m.a.s.l. we reached the Lava Tower Camp at an altitude of 4600 m.a.s.l., where we only had lunch and continued on. Unfortunately, downhill (which always means you have to get back up again). But for the first time I understood what altitude sickness meant. After lunch, my head began to hurt like hell and I felt sick.

Luckily, we were headed back to 3900 m.a.s.l, so after about an hour I felt a lot better, but I was a bit frightened. On the other hand, I was hoping that when I’ve felt like crap once, I might not feel like crap later. Hoping that I got used to the altitude somehow. 


Dorazili jsme do dalšího stanoviště Baranco Camp v již zmíněné výšce 3900 m.n.m. Pamatuju si, že jsem byla unavená, ale nadšení jakoby požíralo únavu. Vůbec jsem nad ní nepřemýšlela a jediné, co jsem měla před očima byly hory. Vlastně jenom ta jedna.

Odpoledne padla zase mlha, která dodávala na dramatičnosti celé krajiny. Teď už to vážně vypadalo jako na Měsíci. Objevily se palmy, které připomínaly pařáty nějakých pterodaktylů.

We arrived at the next camp called Baranco Camp, which was 3900 meters above sea level. I remember being tired, but the excitement seemed to exceed the fatigue. I didn’t think about it at all, and all I had on my mind before was the mountains. Actually, just one.

In the afternoon, the fog had covered the landscape again, which only added to the drama of the whole area. Now it really reminded me of the Moon. All around us, there were palms looking like claws of some pterodactyl, haha.

DEN ČTVRTÝ: ALPINE DESERT (3900 m.n.m. –> 4673 m.n.m.)

Ráno v Baranco Campu na nás znovu vykoukl jeden z nižších vrcholů Kilimanjara, pokrytý vrstvou sněhu. Bylo hodně chladné ráno, řekla bych tak kolem -10°C. Když se podíváte na první fotku, uvidíte za zeleným stanem skoro kolmou skalnatou stěnu a můžete si tipnout, kudy vedla naše cesta.

Na stěně vznikla poprvé zácpa. Teda z lidí.. Šlo se pomalu a musely se ke šplhání používat i ruce. Když jsme jí vylezli, dostali jsme se na úroveň mraků, což byla neskutečná podívaná.

DAY FOUR: ALPINE DESERT (3900 m.a.s.l. -> 4673 m.a.s.l.)

In the morning at Baranco Camp, one of the lower peaks of Kilimanjaro, covered by snow, sneaked out of the fog. It was very cold in the morning, I’d say around -10°C. When you look at the first photo, you will see a nearly perpendicular rocky wall behind the green tent, and you can only guess where our path led.

There was a traffic jam on the wall. People were slow and they had to use their hands to climb. When we finally made it to the top, we actually got to the cloud level, which was a spectacular show for our eyes!



 


Oběd jsme si dali v Karanga Campu a nejhorší zjištění dne byl fakt, že jsme se zase z nějakých 4200 m.n.m. dostali zpátky na 3995 m.n.m. a čekalo nás další stoupání do 4673 m.n.m. To stoupání a klesání bylo nekonečné a síly tím dost ubývaly.

We had our lunch at Karanga Camp and the worst thing that day was the fact that we had to climb back down from those 4200 m.a.s.l. to 3995 m.a.s.l. and then up again to 4673 m.a.s.l. This ascent and descent was endless, which made our power level go down super-quickly.

Na konci čtvrtého dne jsme se konečně vyškrábali do basecampu, tedy Barafu Camp, odkud to bylo už “jenom” 6 hodin na vrchol.

Hned jak jsme přišli, dali si brzkou večeři a zapluli do spacáků, abychom se prospali před výstupem na samotný vrchol. Na vrchol se totiž vyráží někdy kolem půlnoci, aby byl dostatek času na to se vrátit. Navíc ve tmě asi nejpíš lidi nevidí, co je ještě čeká, takže je to pro ně jednodušší. Nebo fakt nevim.

At the end of the fourth day, we finally made it to the basecamp, called Barafu Camp, from where it was “only” 6 hours to the summit.

Right after we got there, we had an early dinner and got to the sleeping bags right afterwards, so we could get at least a few hours of sleep before the summit hike. It’s neccessary to start walking around midnight, so there is enough time to get back. Also my feeling is that the guides don’t want the clients to see what’s ahead of them because they would all give it up right away, haha :)



Samozřejmě jsem neusnula ani na minutu. Za prvé byla strašná zima a za druhé jsem se strašně těšila. Špatně mi nebylo vůbec a hlava mě taky nebolela.

Guidové nás vzbudili v půl dvanácté, k “snídani” jsme dostaly teplý čaj a suché sušenky – vajíčka a palačinky by nás asi táhly k zemi.

Na sebe jsem si vzala kompletně všechno oblečení, které jsem měla. 3 kalhoty, 3 trička a 3 bundy, čepici, lyžařské rukavice, dvoje ponožky, všechny kapucy. Vypadala jsem jako Eskymák a moje pohyby připomínaly přežraného tučňáka.

Rozsvítili jsme čelovky a dali se do chůze. Šli jsme neuvěřitelně pomalu. Prvních pár desítek výškových metrů bylo v pohodě, cítila jsem se fajn, mamka trochu hůř. Ale pak to přišlo.

Of course I didn‘t even fall asleep. First of all, it was cold as hell, and second, I was just too excited. I was feeling okay and my head didn’t hurt, which was great.

The guides woke us up at 11.30pm, we got warm tea and dry biscuits – eggs and pancakes would have probably killed us during the ascend haha:)

I put on all the clothes I had. 3 pairs of pants, 3 t-shirts and 3 jackets, beanie, ski gloves, two pairs of socks and all the hoods. I looked like an Eskimo and my movements reminded me of a stuffed penguin.

We lit the headlamps and started walking, incredibly slowly. The first few dozen meters were alright, I felt good, mom a bit worse. But then it came.

Začlo to ve v cca 4800 m.n.m.

Začaly se nám oboum plést nohy takovým způsobem, že jsme o ně zakopávaly a nebyly jsme schopné udržet rovnováhu. Ten pocit jsem nikdy nezažila a nejblíž by tomu byl pocit totální opilosti. Ale ne takové, kdy se smějete každé kravině a vyprávíte veselé historky o sobě. Takový ten, kdy jste to s tím vínem přehnali, je vám strašně špatně a víte, že do deseti vteřin budete zvracet.

Chvílema to byl zase pocit, že omdlívám nebo usínám za chůze. Něco mezi. Točila se mi hlava a nevěděla jsem, co je realita a co se mi zdá. Nevěděla jsem o sobě. Necítila jsem ruce, nohy.

Zezačátku se to ještě dalo, ale čím jsme stoupali výš, nedalo se to potlačit. Občas mě guide musel chytnout, abych nespadla. Potom už jsem si musela každých deset kroků sednout na kámen. Občas jsem z toho kamene spadla. Jenže jak jsem si sedala na kameny, začala mi být zima. Nejdřív na prsty u rukou, pak na nos a pak na celé tělo.

Guide vytáhl ze svého batohu další péřovou bundu (nechápu, kde jí vzal) a oblékl mi jí. Já toho nebyla schopná.

S dýcháním jsem měla taky dost velký problém. Přišlo mi, že se celou cestu skoro dusím. Jako kdyby mě někdo škrtil. A i přesto, že můj jeden krok měřil tak deset centimetrů, funěla jsem jako kdybych běžela závěrečný kilometr maratonu.

Poukoušela jsem do sebe dostat Snickersku, ale nebyla jsem schopná jí ani rozžvýkat. Takovou nechuť k jídlu jsem neměla snad nikdy.

Pak už si nic nepamatuju.

Až na Stella Point, který značí, že už jste kousek. Když průvodce zahlásil, že nás čeká poslední hodina, začala jsem zvracet. Mamka za poslední čtyři hodiny neřekla ani slovo a byla bílá jak stěna. Kupodivu ale zvládala o něco líp než já.

It all started in about 4800 m.a.s.l.

Our legs started to shake in such a way, that we were stumbling over them and were unable to keep our balance. I never felt like that before, and the closest feeling was probably the feeling of total drunkenness. But not the one, when you laugh at every stupidity and tell funny stories about yourself. The one that you had wayyyyy too much wine and you know you’re gonna throw up every second.

It was also a feeling of fainting and falling asleep at the same time. I couldn’t tell what was still reality and what was just a dream. I didn’t know about myself. I didn’t feel my hands and actually my legs neither.

At first it was still controllable, but as we climbed higher, I couldn’t handle it. Sometimes the guide had to catch me, so I wouldn’t fall on the ground. I had to sit on a stone every ten steps. Sometimes I fell from that stone. But as I was sitting on the frozen stones, it started to get cold. First on my fingers, then on my nose and then on the entire body.

The guide pulled another down jacket out of his backpack (I had no idea he had one) and put it on me. I wasn’t able to do that on my own.

I had a big problem with my breathing as well. It felt like someone was strangling me. Even though my one step was about ten centimeters long, I was breathing as if I was running the final kilometer of a marathon.

I tried to eat a Snickers on the way, but I wasn’t even able to chew it. I never had such a lost of appetite.

After that, I don’t remember anything.

Just Stella Point, which means you’re almost there. When the guide told us that there is one last hour of walking, I started to throw up. My mom was surprisingly quiet, she didn’t say a word for the last four hours and was white as a wall. Surprisingly she was managing it a little better than I was.

Začalo se rozdenívat a my měli při východu slunce stát na vrcholu. Jenže nestáli. Byli jsme ještě minimálně 300 výškových metrů pod vrcholem. Od Stella Pointu to bylo už skoro po rovině, ale já nebyla schopná jít ani po rovině.

Poslední kilometr mě guide doslova táhnul za ruku. Ten si pamatuju, protože jsme šli kolem ledovce a víte přeci, jak vždycky ožiju, když se řekne ledovec, natož když ho mám 50 metrů od sebe.

The sun started to rise and we were supposed to be on the summit at the sunrise. Well, we weren’t. There was still another 300 metres of altitude we had to beat. Even though it was almost flat from Stella Point, I wasn’t even able to manage that.

My guide had to drag me for the last kilometre. I remember that, because we were walking along a glacier and you know how much I love glaciers, so I woke up a little bit.


Zvládli jsme to k Stella Pointu. Guide se mě poosmé ptal, jestli chci jít zpátky. Vždycky jsem mu odpověděla, že v žádném případě, že to zvládnu i kdybych se tam měla po kolenou doplazit.

Neměla jsem k tomu daleko. Mamka se usmívá. Nechápu.

We made it to Stella Point! My guide asked me if I want to go down for the eighth time.I always answered him “no way, I got it, and I’m gonna make it even if I had to crawl on my knees.

Well that was not far from the truth. My mom is smiling in the picture. I don’t get it.


Tahle fotka dokonale popisuje mojí zoufalost, bezvědomí a absolutní kolaps. Guide mi nasazuje druhou čepici. Posledních 15 minut na vrchol. Teplota tak -20°C.

This picture perfectly shows my hopelessness, fatigue and a total break-down. My guide is putting another beanie on me. Last 15 minutes to the summit. Temperature was around -20°C.

Tady už zase kolabuju a přemýšlím, jestli budu zvracet nebo ne. Mamka se pokouší o úsměv, ale její obličej je tak bílý, že splývá s ledovcem. Pořád mlčí.

I’m collapsing again and probably thinking whether to throw up or not. My mom is trying to smile, but her face is so white, that blends in with the glacier. Still hasn’t said a word.

 

A pak z mých halucinogenních představ před očima vystoupila TA CEDULE, kterou jsem předtím viděla jen na obrázcích. Věděla jsem, že je to ona.

Z ničeho nic se mi udělalo mnohem líp a úplně jsem na nějaký zvracení zapomněla. Okamžitě jsem začala brečet. Nevím proč. Mamka taky, když mě viděla. Podle guidových hodinek bylo -25°C a o hodinu a půl později, než byl náš předpokládaný čas dobytí vrcholu.

Jakmile jsem si sundala rukavice, abych vyfotila pár fotek, začaly mě brnět konečky prstů, ale vůbec mi to nevadilo. Servala jsem ze sebe čepici i jednu budnu, abych na fotkách nevypadala jako Michelin a vůbec mi vlastně ani zima nebyla.

To nadšení a radost mě hřály – já vím, zní to jako klišé, ale divila bych se, kdyby tep 250 nerozproudil zmrzlý krevní oběh.

And then, from my hallucinogenic thoughts, THE SIGN appeared in front of my eyes. I had just seen it in the pictures, but now it was real. I knew that was it. No more struggle.

I suddenly forgot about throwing up, unbearable headache and feeling sick. I immediately started crying. I don’t know why. My mom did too, when she saw me. According to guide’s watch, it was -25°C and an hour and a half later than our estimated time of arrival.

Once I removed my gloves to take a few photos, my fingertips started to give me hard times, but I didn’t mind. I took off one down jacket to not look like Michelin in the photos, and suddenly it wasn’t even cold at all.

That enthusiasm and joy warmed me up – I know, it sounds like a cliché, but I would be surprised if those 250 heartbeats/min. didn’t melt my circulation, haha.

Zvláštní bylo taky to, že jsme na vrcholu byli sami. I když na druhou stranu kdo by chtěl na Štědrý den takhle trpět, že?

It’s also worth saying that we were the only ones on the summit. On the other hand, who would want to suffer like that on Christmas Day, right? Haha

Ten pocit, stát nahoře, byl nepopsatelný. Byla jsem na nás strašně pyšná – i když přiznejme si, že kdyby nebylo guidů, tak to otočím už v 5000 m.n.m. Dokázaly jsme to. O Vánocích se mají plnit sny a my s mamkou jsme si taky jeden splnily. Ten největší. A ten nejnezapomenutelnější.

The feeling of standing on the top of a whole continent was absolutely indescribable. I was so proud of us, even though let’s face it – without the guides, we would’ve turned around at 5000 m.a.s.l. We made it. The dreams are supposed to come true on Christmas, so here’s one of our dreams coming true. The biggest one. The most unforgettable one.


(až se budete ptát, proč mám modrý jazyk, tak je to z hašlerky, kterou mi dal guide, aby se mi líp dýchalo. Nepomohlo to.)

(you might wonder why my tongue is blue. It’s from a candy my guide gave me to help me manage better. Didn’t help.)

Nahoře jsme strávili asi deset minut slávy a zamířili jsme zpátky. Zeshora jsem si odnesla omrzliny nosu, který se mi mimochodem o tři dny později celý sloupal. Dodnes necítím bříško na levém ukazováčku.

We spent about 10 minutes on the top and then set off for the descent. I brought frostbites of my nose, which actually peeled three days later. Till now, I can’t feel anything in my left finger tip.


Zpátky na Stella Pointu už mi začalo být trochu lépe, ale na úsměv to ještě nebylo.

Back at Stella Point. I was feeling a lot better, but not well enough for a smile haha.



Dolů do basecampu jsme seběhli během čtyř hodin, ale i ty se zdály nekonečné.

It took us about 4  hours to get back to the basecamp, but even those four hours were endless.

Když mě uviděli nosiči, kteří v basecampu zůstali, přinesli mi židličku, abych si sedla a sundali ze mě všechny ty bundy, asi jsem vypadala, že to sama nezvládnu. Popravdě řečeno asi nezvládla.

Zapluly jsme s mamkou do stanu a okamžitě usnuly. Dostaly jsme hodinu na to, abychom si odpočinuly a pak se šlo dál. Žáný odpočinek.

Z 5895 m.n.m. jsme sešli až do 3100 m.n.m., do kempu, kde vznikla tahle závěrečná fotka.

When the porters, who stayed in the basecamp, saw me, they brought me a chair to sit down and removed all the jackets from me. I bet I looked like I couldn’t do that on my own. To tell the truth, probably not.

We literally fell into the tent with my mom and immediately fell asleep. We got an hour to sleep and then we had to pack and get going again. No rest.

From 5895 m.a.s.l. we had to get down to 3100 m.a.s.l. all the way to this camp, where this final photo was taken.

Další den nás čekal už jen sestup z 3100 m.n.m. do 1800 m.n.m. a celé dobrodružství tím skončilo. Ani nevíte, jak jsme se po 6 dnech bez mytí těšily na sprchu a do teplé postele.

The next day we only had to get from 3100 ma.s.l. to 1800 m.a.s.l. and the whole adventure was suddenly over. You have no idea how much we were looking forward to taking a shower and sleeping in a warm bed. 

No a teď se ptejte! Slibuju, že odpovím na všechny dotazy! A pokud nemáte žádnou otázku, tak mi napište, jak se vám článek líbil, jestli byste něco takového taky podnikli nebo jak jste strávili Vánoce vy. Ráda si taky počtu! :)

<3

E.

And now you can ask questions! I promise I’ll answer all of them! And in case you don’t have any, you can let me know how you liked the article, whether you’d do such a thing or what you did for Christmas. I’d love to read your stories too! :) 

<3 

E. 

Spread The Love!Share on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someoneShare on Google+Pin on PinterestShare on TumblrShare on StumbleUponShare on Reddit

  51 comments for “Kilimanjaro

  1. Petra
    April 28, 2018 at 22:09

    Elisko, krasny clanek, clovek ma hned chut nekam vyrazit! Gratuluju k vystupu obema! :)

  2. February 7, 2018 at 15:49

    Dzień dobry. A może macie potrzebę coś sobie przejrzeć o workach z zaciągiem to zapraszam.

  3. Mima
    January 21, 2018 at 08:33

    Eliško boží! Četla jsem jedním dechem, a obdivuji Vás s mamkou. Muselo to být šíleně náročné,
    ale stát tam na vrcholku <3 to musel být neskutečný pocit. :)))

  4. Bára
    January 6, 2018 at 20:34

    Gratuluji k výstupu a splnění snu. Jsi skvělá! Měla jsem na krajíčku při tom jak popisuješ radost z úspěchu. Skvělé čtení jako vždy 😊.

    • January 10, 2018 at 01:41

      Děkuju mockrát Baru! <3 To jsem ráda, že tě článek takhle dojal! :))

  5. Jana
    January 6, 2018 at 20:12

    Zase čtu jedním dechem. Holky šikovný!!!!

  6. Denisa
    January 6, 2018 at 13:48

    Jsi neskutečná! Máš můj obrovský obdiv. Vždycky jsem o takových věcech jen snila. Díky tvému skvělému popisu ale vidím, že je to vážně reálný!
    Přeju plno dalších splněných snů. :)

    • January 10, 2018 at 01:42

      Děkuju Denčo, reálný je všechno, když se chce :)))))

  7. January 6, 2018 at 12:52

    Dokonalé fotky a skvělý článek! Klobouk dolů! Zní to tak náramně a určitě mě to namotivovalo překonat další hranice v chození po horách. I když mé výzvy a cíle ještě zdaleka nebudou tak obdivuhodné, jako tohle!! <3 Děkujeme, že to s námi sdílíš :) a hlavně to štěstí na fotkách, to je nejvíc boží!!

    • January 10, 2018 at 01:44

      To jsem ráda, že se článek & fotky líbily! :) A to překonávání hranic, to je přesně proč to všechno dělám! Jsem ráda, že můžu lidi takhle inspirovat :)))))

  8. Simi
    January 6, 2018 at 07:54

    Počas čítania som mala zimomriavky a prežívala to s tebou. Verím, že to bolo úžasné. +je super ako si sa rozpísala. :)

    • January 10, 2018 at 01:44

      Noo, ja měla taky zimomriavky, když jsem se šplhala nahoru :DDD

  9. January 6, 2018 at 06:47

    Eliško, moc vám s mamkou gratuluju! My jsme byli max. v 5416 m.nm., ale od 4800 jsem se citila dost podobne – cely vystup si moc nepamatuju, jako kdybych mela okno. A s vrcholovou ceduli jsem take ozila :) Jen jsme nemeli takovou zimu jako vy – klobouk dolu! A stolecky s ubrusem a popcornem nas v Tanzanii taky fascinovaly – diky za oziveni vzpominek :) A moje otazka: Tak kterou priste?;)

    • January 10, 2018 at 01:47

      Děkujeme mockrát!:) a co jste lezli vy? Ono těch 5400 taky není úplně málo, takže to taky gratuluju! :) Noo příště mířím zase už o kousek výš, tentokrát jsem se rozhodla pro Aconcaguu, ale na to je potřeba ještě lepší kondička nooo, takže zapracuju! :D

      • Vlasto
        May 2, 2018 at 00:31

        Na Aconcaguu a Ojos del Salado sa chystam cca v Januari 2019. Ak to tak nejak planujete, kludne sa ozvi na wasco78@gmail.com.

        • May 10, 2018 at 10:08

          Vlasto, asi budu muset tuhle cestu bohužel odsunout, ale moc děkuju za nabídku:)

  10. Emme
    January 5, 2018 at 23:21

    Ukazovák si už cítiš? :D
    Inak perfektný článok, takéto sa mi páčia viac ako tie fashion aj mi príde, že teba bavia viacej:)

    • Emme
      January 5, 2018 at 23:34

      A ešte by ma zaujímalo, pripravovala si sa nejako na vystup? Myslím fyzicky,

      • January 10, 2018 at 01:49

        No, tak vyloženě na tenhle výstup jsem se nijak nepřipravovala, ale v horách trávím skoro polovinu času v roce, což určitě dost pomohlo:)

    • January 10, 2018 at 01:48

      Ještě pořád ne :( Ale někde jsem četla, že to trvá třeba i několik měsíců, než to přijde k sobě. No a určitě mě baví víc, než ty fashion, o tom žádná :D:)

  11. Anonymous
    January 5, 2018 at 23:12

    Perfektny a detailny opis. Velmi dobre sa to citalo. A ste to super zvladli 🙂

  12. Barbora
    January 5, 2018 at 23:00

    Wow, wow. Nemám moc slov. To je tak super! Obrovský obdiv aj mamine teda. Nádherné fotky, verím že to stálo za to :)

  13. Jana
    January 5, 2018 at 23:00

    Super!!! Až mám zimáče pri čítaní…máte aj s maminkou môj veľký obdiv…toto by som určite nikdy nedala ako sa poznám 🤦🏼‍♀️… krásny príbeh krásne fotky 🙌🏻👌🏻

  14. January 5, 2018 at 22:02

    Eliško, nikdy jsem nepsala komentář, ale teď musím. Hltala jsem každé slovo a neuvěřitelně vás s mamkou obdivuju, že jste do toho vůbec šly, ale hlavně že jste to zvládly! Úplně mě to dojalo! Přes překážky ke hvězdám. Já bych na to odvahu neměla i když hory miluju :)

    • January 10, 2018 at 01:53

      Teda, tak toho si moc vážím! :) Moc děkujeme, hezky se to čte! <3

  15. Misa
    January 5, 2018 at 22:01

    Neuveriteľne, úžasne, pre mna je najkrajšie, že ste to absolvovali spolu s mamou. Článok som zhltla na jeden dych a manželovi vedľa všetko rozprávam a ukazujem každú jednu z tých dokonalých fotiek. Veľký obdiv a rešpekt máš. Si pre mna vzor mladej ženy milujúcej život, ktorý si užíva tým najlepším spôsobom. Držím palce aj na ďalšie výpravy a cestovania, milujem to citat ❤️

    • January 10, 2018 at 01:54

      To bylo na tom pro mě taky to nejkrásnější. O Vánocích má člověk být s těmi nejbližšími a pro mě to vždycky mamka, takže nebylo co řešit :)
      Moc moc moc děkuju za komplimenty! <3

  16. Veronika
    January 5, 2018 at 21:59

    Mega, mega, mega !! :)) Jste neskutečný. Gratuluju k dalšímu vrcholu :) Mně si tím vytvořila další životní cíl, protože tohle začít musím. V létě jsem šla na Jabal Toubkal (nejvyšší vrchol sev.Afriky- 4167mnm) a zažívala jsem podobné stavy a pocity jako ty, tak snad to jednou zvládnu. :) :D

    • January 10, 2018 at 01:55

      Děkujemeee!:) Jej to jsem strašně ráda, že můžu takhle inspirovat! <3 A já zase gratuluju k Jabal Toubkal! To je taky úctihodná výška!

  17. Veronika
    January 5, 2018 at 18:06

    Vy jste neskutečný! Hory miluju, ale myslím, že na něco takovýho bych si určitě netroufla. Obdivuju vás a díky za report, článek jsem přečetla jedním dechem :)

    • January 10, 2018 at 01:55

      To jsem moc ráda, děkuju Verčo! :))))) Třeba jednou troufneš!

  18. Veru
    January 5, 2018 at 16:12

    Skvělé. Až mě mrazilo, jak jsem to četla. Musel to být neskutečný zážitek :) Obdivuji, že jste do toho šly. Máš i nějaké videjko z cesty? :)

    • January 10, 2018 at 01:56

      Veru, video bude, jen mám asi tři miliony záběrů, tak mi bude chvilku trvat, než se jimi prokoušu a sestříhám to!:)
      A moc děkujeme! <3

  19. Sára
    January 5, 2018 at 15:58

    Fotky opět super, jako vždy. Když jsem četla článek, tak na začátku jsem byla pevně rozhodnutá, že to taky podniknu. Letos bych měla dodělat školu a v Itálii se dají vydělat resturátorstvím i celkem slušný prachy, takže je investuju do toho. Čím více se článek blížil ke konci, moje odhodlání klesalo, až se dostalo na nulu. Myslím si, že jsem celkem dost zdatná, ale tohle bych fakt nedala. Klobouk dolů před oběma.

    • January 10, 2018 at 01:57

      Hahahahaha, tos mě pobavila! :D Já to měla nějak podobně, když jsem to šla. Na začátku jsem byla strašně namotivovaná, ale ten poslední den už jsem se viděla dole teda :D
      Děkujeme moc! <3

  20. Radka
    January 5, 2018 at 13:23

    Eliško, to je neskutečný… Moc tě obdivuju, i tvou mamku. Článek jsem přečetla jedním dechem a vůbec se nedivím, že jste obě v cíli brečely, mě se chtělo taky, a to jsem o tom jen četla :D

    • January 10, 2018 at 01:58

      Hahahaha, vážněěěě? Tak to mě těší! Děkujeme moc! :))))

  21. Anet
    January 4, 2018 at 21:52

    Paradny clanok a urcite este paradnejsi zazitok! Som rada, ze si sa s nami podelila detailnym opisom. Ja ci ludia v mojom okoli cestuju kade-tade ale citat o takomto vystupe od holky, ktoru mozem stretnut v skole ci v tramvaji je nieco celkom ine. Dik za prijemne citanie! A klobuk dole pred mamkou, je poriadny dobrodruh 😉👍

    • January 10, 2018 at 01:59

      Děkuju moc, Anet, jsem ráda, že se ti článek líbil!:)))

  22. Dalila
    January 4, 2018 at 19:23

    Tak to je úžasný, přečetla jsem to jedním dechem. Neskutečný. Překrásný fotky. Vzhledem k tomu, že mně se hlava dost motala už ve 3000 m.n.m v Gruzii tohle bych asi jen tak nedala :D. Možná jednu otázečku mám. Snad to nebude znít divně, ale zajímalo by mě jak je to se záchodama. V kempech jsou nějaké nebo se chodí nikam jinam a co pak při výstupech? A přeji plno dalších takových zážitků :) :)

    • January 10, 2018 at 02:16

      Juuuu tak tu Gruzii ti teda solidně závidím! <3
      Záchody jsou v každým kempu (suchý samozřejmě), a mimo kemp se musí prostě do přírody noo:)
      Děkuju mooooc! Tobě taky! <3

  23. Ilona
    January 4, 2018 at 12:51

    Eliško, nemám slov. To je zkrátka neskutečný a smekám před Tebou a Tvojí mamkou. Já bych nevylezla ani na Říp. :-) Fotky parádní jako vždycky, vůbec nechápu že jsi byla schopná fotit. Přeju vám oběma spoustu dalších cest a splnění i dalších snů.

    • January 10, 2018 at 02:15

      Hahhahaha, to víš že vylezla! I na Kilimanjaro! :)) Děkujeme obě moc za pochvalu a krásné přání! :)

  24. Andrea
    January 4, 2018 at 11:17

    Ty si proste mega žena! A tvoja mamka tiež! :) :)

Leave a Reply

Or

Your email address will not be published.