Hanoi

Ahooooj!

Z Prahy jsme odlétaly 18. prosince za neuvěřitelného stresu. Mamka ještě na startovací dráze visela na telefonu a řešila práci. Letěly jsme s Qatar Airways, kde o nás pečovali jako o vlastní. V Dohá jsme měly jen dvě hodiny, které jsme proflákaly v kavárně a následoval další šestihodinový let do Danangu, ležícího ve středním Vietnamu.

Hned po příletu jsme z bankomatu vybraly asi všechno co tam měli (už vím, jaký to je být milionářem) a hned se vrhly na smlouvání ceny za cestu do hotelu. Cenu jsme usmlouvaly u druhého řidiče na minimum a mezitím co si týpek šel pro auto, zastavil nám první řidič a víceméně nás ukradl, protože jsme odjížděli s otevřenými dveřmi a kvílejícími pneumatikami. Druhý den ráno jsme rovnou odlétaly do Hanoje v severním Vietnamu, kde začínalo to největší dobrodružství.

V rámci aklimatizace jsme si rychle prohlédly Hanoj, která nás fascinovala, ale rozhodně nemůžu říct, že jsme si jí zamilovaly. Ze všeho nejvíc nás fascinovala doprava, před kterou mě varoval snad každý, kdo na jihovýchodu Asie někdy byl. Je to opravdu přesně tak, jak všichni říkají. V dopravě absolutně nejsou žádná pravidla, semafory neexistují, značky nikdo nerespektuje. Prakticky všichni jedou, mezi auty a motorkami nerušeně procházejí chodci a nějakým záhadným způsobem jim to vždycky vyjde tak, že se nesrazí. Do toho neustále všichni troubí, čímž dávají najevo, že jedou, takže chaos je vážně dokonalý. Není výjimkou, že na mopedu sedí pět lidí, včetně domácích a hospodářských zvířat. Když jsme vyrazily na procházku, byly jsme stoprocentně přesvědčené, že sedm milionů Hanojčanů vzalo své skútry a vyrazilo stejnou trasu ve stejný čas.

Dalším fenoménem je jídlo. V každé ulici je neuvěřitelné množství jakýchsi garáží, kde se dá koupit nějaká specialita. Máte ale pocit, že sedíte u někoho doma a dojem umocňuje i obsluha a hosté, kteří jsou často v pyžamu bez ohledu na denní dobu. Pho najdete na každém rohu, ale my ochutnaly i další speciality, jejichž názvy si bohužel nepamatuju, jen kuřecím pařátům jsme se vyhnuly velkým obloukem. Jedno jsem ale pochytila a to je to, že všechno, co se smaží prakticky leží v pěti centimetrech oleje. Maso mají vystavené v prachu a netuší, co to je hygiena, takže kdybychom si neodmyslely v jakých podmínkách jídlo připravují a jak myjí nádobí, v životě bychom se nenajedly. Dodnes mám pochybnosti z jakého zvířete pocházelo maso, které jsme jedly první den.

Velkým zážitkem byla i návštěva garáže, kde se nás nikdo neptal, co chceme. Na stůl nám předložili rýžový papír, nějaké listí a jakousi vaječnou placku. Chvíli jsem s rolkama bojovala, ale po chvíli už to paní nevydržela, přišla a vyrvala mi listí z rukou a zabalila mi rolku sama.

Co bych ale zdůraznila, je vietnamská káva, která je opravdu neobyčejná. Já, jakožto cappuccino girl, která nevypije nic jiného než kafe s našlehaným mlékem, si na té vietnamské opravdu pochutnávám. Je to totiž silná černá překapávaná káva s vrstvou kondenzovaného mléka (v ČR známé jako Salko).

Protože ani jednu z nás špinavá vietnamská města moc neberou, strávily jsme v Hanoji pouze jeden den a v devět večer nasedáme na noční „spací“ autobus směr Ha Giang, ale o tom až příště! :) 

E.

Hello travelers!

Our departure from Prague on December 18th was incredibly stressy. My mom was still hanging on the work phone when we were on the runway. We flew with Qatar Airways, and they were great. We had only two hours in Doha, which we spent in a cafe, before another six-hour flight to Danang, located in central Vietnam.
Right after we arrived, we withdrew everything what the first ATM had (I already know what it’s like to be a millionaire hahaha), and then we started to bargain for a ride to our hotel. We got the lowest possible price at the second driver, and while the guy went for his car, the first driver stopped by us and stole us. We were leaving with open doors and wailing tires, hahaha. The next morning we flew straight to Hanoi in northern Vietnam, where the biggest adventure began.

To acclimatize a bit, we took a quick look at Hanoi, which fascinated us, but I certainly can’t say we fell in love with it. The most fascinating thing about any big city in south-east Asia is the traffic. I was told that it was crazy and it’s exactly the way everyone says. There are absolutely no rules in traffic, there are no traffic lights, no one respects the signs. Basically everyone is going, no one is stopping, pedestrians are calmly walking in between the cars and motorcycles, and in some mysterious way they never hit each other. All of them are constantly honking to show that they are going, so the chaos is really perfect. It’s no exception that there are five people sitting on one moped, including domestic and farm animals. As we headed for a walk, we were 100 percent convinced that seven million Hanoians took their scooters and set off on the same route at the same time. 

Another phenomenon is food. There is an incredible number of garages in every street where you can buy something to eat. You have a feeling that you are sitting at someone’s home and the impression is magnified by the staff and guests who are often wearing a pyjamas, regardless of the time of the day. Pho can be found on every corner, but we’ve also tasted other specialties, whose names I don’t remember, but the only thing we avoided were the chicken claws. It’s good to know that all that’s fried basically lies in five centimeters of oil. The meat is exposed to dust & dirt and I doubt that people know what hygiene is, so if we paid attention to the conditions in which the food is prepared and how they wash dishes, we would never eat anything. By the way, I still have doubts about what animal the meat we ate the first day came from.

Visiting one of the garages was quite an experience. No one asked us what we wanted to order. As soon as we sat down, we got rice paper, some leaves and some egg omelette drowning in oil. I struggled for a while, trying to make a roll, but after a while the lady couldn’t hold it, came to my, pulled my leaves out of my hands and wrapped my roll herself literally in five seconds.
What I would emphasize is Vietnamese coffee, which is really unusual. I’m a cappuccino girl who doesn’t drink anything but coffee with milk froth, but here I’m really enjoying the Vietnamese coffee. It is a strong black coffee with a layer of condensed milk. 

Because neither of us like dirty Vietnamese cities, we spent only one day in Hanoi, and at 9pm we went to the main bus station and caught a “sleeping” bus in the direction of Ha Giang, but more about that next time! :)

E. 

Spread The Love!Share on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someoneShare on Google+Pin on PinterestShare on TumblrShare on StumbleUponShare on Reddit

  2 comments for “Hanoi

  1. Klára Měsíčková
    January 6, 2019 at 10:48

    Ahoj Eliško, chtěla bych se zeptat, jak velkou krosnu jsi měla, v létě se chystám do Vietnamu a nejsem si moc jistá kolik toho budu potřebovat. Děkuji za odpověď.
    Klára :)

    • January 6, 2019 at 18:56

      Ahoj Klárko,
      krosnu jsem měla 65L a malý batoh 35L, nicméně se mnou to moc nemůžeš srovnávat, protože jsem táhla dva obrovský foťáky, čtyři objektivy, ještě větší dron, stativ a spoustu dalšího příslušenství. Myslím, že cca s 50L se to dá zvládnout v cajku. Taky ale záleží na jak dlouho frčíš:))) My byly jen 14 dní.

Leave a Reply

Or

Your email address will not be published.