Dolomites

Ahooooj!

Takže já se konečně hlasím v plné polní zase zpátky v Praze po všech mých cestovačkách a s prvním článkem z hor! Tentokrát jsem zavítala do italských Dolomit a musím přiznat, že se mi tam líbilo snad ještě víc, než v Tatrách, a to už je co říct!

Dohromady jsem v Dolomitech strávila 4 dny, ale podle toho, co všechno jsem tam zažila mi přijde, že jsem tam byla snad měsíc!:) S sebou jsem vzala mamku, mojí věrnou parťačku.

Hey travellers! 

So, finally, I just got home to Prague from all my travels and I’m back with the first mountain article! This time I went to the Italian Dolomites and I must admit that I liked it even more than the Tatras, and that means something! 

I spent 4 days in the Dolomites, but when I think of everything I’ve experienced, it felt like a month! :) I took my mom with me this time, because she’s a great companion for mountain adventures. 


V pátek ráno v 6 jsme vyrazily autem z Prahy. Protože jsme věděly, že si budeme chtít vylézt i nějakou ferratu, ve městečku Cortina jsme se ještě zastavily, abychom si půjčily ferratové sety. Kolem 3 odpoledne jsme už parkovaly na parkovišti pod chatou Rifugio Auronzo, odkud jsme začínaly naše putování. Je dobré vědět, že k chatě se dá dojet až autem a pohodlně zaparkovat, nicméně za silnici od jezera Misurina k chatě se platí asi 25 euro/auto. Nicméně si myslím, že to za to stojí, protože i samotná silnice je nádherná a je z ní vidět široko daleko.

Auto jsme na parkovišti nechali a dál se vydali pěšky. Měli jsme namířeno k chatě Dreizinnenhütte, kde jsme plánovaly i přespat. Je to sice jen necelých 5 kilometrů, nicméně jsme neustála zastavovaly a fotily, takže jsme se do chaty dostaly až po asi třech hodinách:D

On Friday morning, at 6am, we set off from Prague. Because we knew we were going to climb a ferrata, we stopped at Cortina to rent ferrata sets. At about 3pm, we were already parking the car on the parking lot under the mountain hut Rifugio Auronzo, where we started our journey. It’s good to know, that the hut can be reached by car, which can be conveniently parked there, however, you have to pay for using that road from Lake Misurina to the hut. It costs 25 euro/car but I think it’s definitely worth it, because it saves you a lot of walking plus the road itself is beautiful. 

We left the car there and started walking. We headed for Dreizinnenhütte, where we planned to sleep. It’s just about 5 km away from Rifugio Auronzo, but we were stopping and taking pictures a lot, so we made it to the hut after about 3 hours. 

Není divu, že jsme neustále fotily, protože jsme prakticky celou dobu šly kolem nejznámějšího (a taky nejkrásnějšího) skalního útvaru v Dolomitech nazvaného Tre Cime. Počasí nám vyšlo zatím docela hezky, vyhcházely jsme za modré oblohy, postupně se zatahovalo a jakmile jsme dorazily do chaty, začlo mrholit a v dálce dokonce i blýskat.

Do chaty Drezinnenhütte jsme dorazily za šera a modlily se, aby ještě měli místo na spaní, protože jsme samozřejmě neměly žádnou rezervaci. V horských chatách to ale většinou chodí tak, že vás nikdy nevyhodí s tím, že nemají místo. Pokud jsou plné všechny postele, maximálně vás uloží někam do kuchyně na zem:)

Naštěstí měli ještě pár volných míst, takže nás uložili do přilehlé chatky spolu s dalšími 4 nocležníky. Za noc v chatě jsme zaplatily asi 25 euro za osobu.

No wonder we are taking pictures all the time, we were around the most famous (and the most beautiful) rock formation in the Dolomites called Tre Cime. The weather has been quite nice yet, we were starting out with a blue sky, then it gradually got to cloudy, and as soon as we arrived at the hut, it started to drizzle and in the distance it started to lighten a bit. 

We arrived at the Drezinnenhütte hut when it was already dark, so we were praying for a room, because of course we didn’t have a reservation. However, in the mountain huts, they can’t tell you to go back because they don’t have a room. If all the beds are full, they give you a mattress and you sleep on the ground. 

Fortunately, there were a few beds, so they put us in the little cottage nearby along with four other hikers. We spent around 25 euros per person per night for accommodation. 

V sobotu ráno jsme po snídani vyrazily k hoře Paternkofel, na kterou vede ferrata. Dá se k ní dostat přímo od chaty Dreizinnenhütte, začátek trasy je jen pár kroků vlevo (pokud stojíte zády k chatě) od ní. Na fotce je to ta špičatá hora vlevo od Tre Cime.

On Saturday morning, after breakfast, we wanted to climb Paternkofel, to which you can get only by climbing a ferrata. It can be reached directly from Dreizinnenhütte, the beginning of the trail is only a few steps to the left (if the hut is behind you and you’re facing Paternkofel). In the picture, it is the pointy mountain behind me. 

Ze spoda Paternkofel vypadal docela děsivě a zdálo se, že je tak strmý, že se na něj přeci nebude dát vylézt, ale nějakým záhadným způsobem jsme to zvládly. Zajímavé je to, že na začátku trasy se leze tunely, které tu jsou od první světové války. Nic pro klaustrofobiky, často jsme se musely skoro až plazit po zemi. Závěrečná část v tunelu je po schodech, ale určitě nezapoměňte čelovky, je tam pochopitelně pořádná tma. Občas se z tunelu dalo vykouknout malým okénkem na vzdalující se chatu a jezero pod ní.

Paternkofel looked quite frightening from down there, and it seemed to be so steep, that it’s not possible to climb it, but in some mysterious way, we did it. Interestingly, there are pretty cool tunnels that have been there since the World War I., at the beginning of the route. Nothing for claustrophobic people haha, we often had to crawl on the ground. The final part of the tunnel consists of stairs, so it’s not so bad, but certainly don’t forget the headlights, because of course it’s dark as hell there. Sometimes you could take a look from the little windows and you could see the hut and the lake next to it getting further and further.

V průvodci psali, že se dá ferrata zvládnout za hodinu a půl. My jsme ji lezli dvě a půl, a to ze stejného důvodu jako vždycky :D Nedokážu být objektivní, co se náročnosti týče, protože jsem v tomhle ohledu celkem sebevrat a nemám žádný pud sebezáchovy. Mně náročná nepřišla, ale byla tam místa, kde stačilo, aby vám uklouzla noha a pokud byste nebyli navázaní, letíte kilometr dolů.

My jsme ferratu lezli s patnáctikilovou krosnou, což nedoporučuju z důvodu úzkých míst, kde potřebujete být trochu mrštní. Nahoru jsme se dostali kolem poledne, kdy tam ještě nebylo moc lidí. Málokdo, kdo spal na chatě se na tuhle ferratu vydal, takže jsme byli mezi prvními, kdo sem dorazil.

A jak už jsem psala na Instagramu, viděla jsem hodně kopců, hor a skál a výhledů z nich, ale tenhle… Tenhle byl zatím ten nejkrásnější. To mě jen utrvdilo v tom, že se sem stoprocentně vrátím, a tentokrát v zimě, když budou Dolomity pod sněhem.

It was said in the guide book, that the ferrata could be done in an hour and a half. We did it in two and a half for the same reason as always, haha:) I can’t be objective about how difficult it is, because I’m totally feraless when it comes to climbing, and I have no self-preservation. So I didn’t find it difficult, but there were spots, where if you slipped and weren’t attached to the rope, you’d fall a mile down. 

Also, we were climbing with a 15-kg backpack, which I don’t recommend doing, because of the tight spots. We got up there around noon, when there were not many people yet. We had a time advantage ahead of those who started walking from Rifugio Auronzo, since we slept 5 km closer to the ferrata. 

And as I wrote on my Instagram, I saw a lot of hills, mountains, rocks and views from them, but this one … This was the most beautiful one yet. I’m definitely coming back, and this time in the winter, when the Dolomites are under snow. 

Když se vrcholek začal plnit horolezci, stejnou cestou jsme slezli zase dolů a u chaty si dali půlhodinový voraz. Potom jsme se vydaly zpátky k chatě Auronzo, ale opačnou stranou, takže jsme Tre Cime obešly dokola. Jestli se někdy vydáte do Dolomit a nejste úplně ferratový typ, stoprocentně si tuhle desetikilometrovou stezku projděte, protože vám ukáže tenhle skvost ze všech stran, a že za to stojí! Okruh kolem Tre Cime opravdu náročný není, převýšení bych odhadla tak kolem 300 metrů maximálně a po cestě jsme potkávaly i děti.

Odpoledne jsme dorazily zpátky k našemu vozu a stejnou cestou sjely zpátky k jezeru Misurina. Další ferratu, kterou jsme měly naplánovanou, byla Ivana Dibona. Jenže na treku jsem zjistila, že jsem si zapomněla náhradní baterku (samozřejmě i nabíječku) do foťáku, bez které jsem nehodlala pokračovat, takže jsme se vrátily zpátky do Cortiny s nadějí, že budou nějakou prodávat.

Baterku mi jedna milá paní v obchodě ochotně za 4 eura nabila, a my se vydaly k chatě Rio Gere, odkud jsme měly v plánu vyjet kousek lanovkou, abychom se vyhnuly té nudné části cesty. Jenže na silnici, vedoucí k Rio Gere, postávala policajtka, která nás informovala o tom, že je cesta zavřená, protože tam včerejší flash flood (blesková povodeň? nebo jak se to překládá?:D) smetla vesnici. To bylo asi to blýskání, co jsme viděly z dálky na Drezinnenhütte. Dokonce tam prý někdo zemřel, takže jsme se bezeslov otočily a vrátily se zpátky do Cortiny, kde jsme narychlo zarezervovaly ubytování v hotelu a přespaly právě tam, s tím, že ráno uvidíme, co se dá dělat.

When the summit started to fill with other climbers, we started climbing down the same way we went up and at the hut we had a half-hour break. Then we headed back to Auronzo, but we took a different trail, which was on the other side of Tre Cime, so we did a round trip. If you ever go to the Dolomites, and you’re not a fully ferrata kind of a person, you have to do this 10-km trail, as you see this gem from all angles. The circle around Tre Cime isn’t really challenging, I think the elevation could have been around 300 meters max, and we even saw some children on the way.

In the afternoon we arrived back to our car and drove back to Lake Misurina. The other ferrata, we had planned was called Ivana Dibona. But I found out that I had forgotten a spare battery (and of course the charger as well) for my camera without which I refused to continue, so we went back to Cortina first, with the hope of buying one. 

A nice lady in a camera store charged my dead battery for 4 euros, and started heading towards Rio Gere, where we were planning on using the cable car to avoid the boring part of the trail. But on the road leading to Rio Gere, there was a policeman, who informed us that the road was closed, because of yesterday’s flash floods. It was probably the lightning we saw from Drezinnenhütte. Someone even died there, so we went back to Cortina, where we booked a hotel and slept there hoping to go there the next day. 

Jenže v noci znovu řádila neuvřitelná bouřka a když jsme se ráno chtěly kamkoliv dostat, polovina silnic byla zaplavená. Ve zprávách hlásili už 10 obětí. Některé zabil blesk na ledovci Marmolada, jiní se utopili a na další se sesunuly kameny. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale opravdu všechny okolní řeky se vylévaly z korit a kolem silnic byly polámané stromy.

Rozhodly jsme se tedy přejet o kousek vedle, jedinou silnicí, která byla otevřená a vybraly jsme trek AlpiniSteig.

Zaparkovaly jsme dole pod lanovkou a vyvezly se opět kousek nahoru, abychom si ušetřily dvě hodiny nudného výšlapu lesem. Když jsme vystoupily z lanovky, lehce poprchávalo, ale řekly jsme si, že nejsme z cukru a vyrazily na trek. Jenže po hodině šplhání skoro kolmo nahoru se během pěti minut zatáhla obloha a nad námi začaly blýskat blesky v intervalo pěti vtěřin a hřmít tak nahlas, že jsem myslela, že ohluchnu. Načež se spustil takový slejvák, že jsme se musely schovat pod kameným převisem a chvíli sečkat.

Jenže z chvíle se stala hodina a půl a nám začala být zima. Z třiceti stupňů se ochladilo na takových 7. Rozhodly jsme se, že to tedy riskneme a zkusíme se dostat do chaty jen pár metrů nad horní stanicí lanovky. Určitě si představíte, jak rychle jsme běžely, když nahoru nám trvalo se dostat hodinu a půl a dole jsme byly za 25 minut. Holé mýtiny jsme přesprintovaly a skoro doslova uskakovaly před práskajícími blesky. Ještě po tom, co jsme věděly, že blesk zabil dva lidi předešlý den.

Musím se přiznat, že nikdy v životě jsem se snad víc nebála a tohle mě utrvdilo v tom, že hory nejsou taková sranda, za jakou jsem je poslední dobou už považovala. Tenhle zážitek mě zase vrátil zpátky na zem.

Když jsme dostaly do chaty a vtrhly dovnitř promočené na kost, okamžitě jsme vzbudily obrovský zájem. Poklidně večeřící italští důchodci na nás koukali, jako kdybychom přiletěly z Marsu a pani chatářka se nás ptala, jestli jsme v pořádku.

I když byly teprve asi 4 hodiny odpoledne, hned jsme se ptaly, jestli v chatě můžeme i přespat a zbytek neděle strávily v bezpečí na chatě. Bouřka ustala až k ránu a dokonce vykoukla i modrá obloha. Jely jsme hned první lanovkou dolů, nasedly do auta a odfrčely na poslední zastávku tohodle výletu – k fotogenickému jezeru Braies, ke kterému se dá dostat autem.

But there was a huge storm at night again, and when we wanted to go anywhere in the morning, half of the roads were flooded and closed. There were 10 reported deaths in the news already. Some were killed by the lightning on the Marmolada glacier, others drowned, and stones fell on the other. I couldn’t believe it, but indeed all the surrounding rivers were running out of the riverbeds, and almost all the trees were broken along the roads.

So we decided to drive a bit further, and take the only road that was open, all the way to a trek called Alpinisteig

We parked under the cable car station and get on it, in order to save two hours of a boring hike through the woods. As we stepped out of the cable car, it started raining a bit, but we said we weren’t made of sugar and started walking. But after an hour of climbing, the sky got suddenly dark as hell, and lightning started to flash around us in the interval of five seconds. The thunder was so loud that I thought I was gonna get deaf. The pouring rain was so unbearable, that we had to hide underneath a rock. 

We stayed there for an hour and a half, and the rain wouldn’t stop. Since we were soaking wet, we started to get cold. It was thirty degrees when we were starting, and by that time it cooled down to about 7. We decided that we would risk it and try to get into a closest hut, which was just a few meters above the cable car upper station. You can imagine how fast we were running down, when it took us an hour and a half to get up and 25 minutes to get down. We sprinted on those places where were no trees. Especially after knowing that the lightning killed two people the day before.

I have to admit that I have never been more scared in my life, and this has made me feel that the mountains are not such much fun as I have been thinking lately. This experience brought me back to the ground again.

When we got into the hut, soaking wet, we immediately awakened a huge interest. The Italian retirees calmly eating their lunches stared at us as if we were coming from Mars, and the waitress wondered if we were all right.

Even though it was only about 4 o’clock in the afternoon, we asked if we could sleep there and spent the rest of the day safe in the hut. The thunder was going until the early morning. After breakfast, it calmed down and a blue sky even came out for a while. We went down by the first cable car, got into the car and headed to the last stop of this trip – to the photogenic Lake Braies, which can be actually reached by car.

Jenže u odbočky, která byla asi 9 kilometrů od jezera stál další policista a nám bylo okamžitě jasné proč. I tuhle silnici smetla včerejší povodeň, nicméně pěšky se k jezeru dostat dalo, tak jsme po chvilce váhání zaparkovaly auto u odbočky a vyrazily na devítikilometrovou procházku po silnici pěšky.

Po cestě jsme ale viděly zaplavené domy do prvního patra, zničené silnice, rozmlácená auta převrácená na střechy, všude bahno, svodidla zmuchalná do kuličky jako kdyby na ně spadla dvacetitunová lokomotiva a několik desítek hasičských aut, dávající dohromady škody.

Jezero Braies bylo plné spadaných stromů, které vytahovaly bagry a zakalené tak, že se vůbec nepodobalo tomu, co jsem viděla na fotkách. I tak ale bylo samozřejmě nádherné. Výhodou bylo to, že tam skoro nikdo nebyl, haha:)

But at the turn, which was about 9 km from the lake, a policeman was standing and we were immediately clear what that meant. Even this road was flooded, but it was possible to get to the lake by foot, so after a moment of hesitation, we parked the car at the road and set off for a 9-km walk along the road.

But on the way, we saw flooded houses, ruined roads, cars overturned on rooftops, mud everywhere, crash-barriers looked as if a twenty-ton locomotive hit them, and firemen clearing all the damage.

Lake Braies was full of fallen trees, which were pulled by excavators and the water was muddy – nothing what I saw on the pictures. Even so, of course, it was wonderful. The advantage was that there were no people, haha :)

A to je z mých dolomitských dobrodružství všechno!:) Koho by to zajímalo, píšu to snad všude, ale radši i tady, batoh mám od Quechuy, boty jsou Terrex od Adidasu a legíny, ve kterých chodím treky jsou běžkařské od Axonu. Fotky jsou focené Canonem 80D a širokoúhlým objektivem Canon 10-22mm.

Kdyby zajímalo ještě někoho něco, dejte vědět, ráda zodpovím!:)))) A kdyby se ke mně někdo předběžně chtěl přidat na zimní (cca listopad/prosinec) trek po Dolomited, dejte taky vědět!:)))

E.

And that’s all from my Dolomite adventures :) For those who want to know, I write it everywhere, but once again, I have a backpack from Quechua, shoes are Adidas Terrex, and leggings by a cross-country skiing brand called Axon. Photos were shot with a Canon 80D and a Canon 10-22mm wide-angle lens.

If anyone was interested in something else, let me know, I’ll be thrilled to answer. And if someone wanted to come back with me in the winter (about November/December), let me know as well! :)))

E.

Spread The Love!Share on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someoneShare on Google+Pin on PinterestShare on TumblrShare on StumbleUponShare on Reddit

  9 comments for “Dolomites

  1. Jana
    August 26, 2017 at 00:45

    Ahoj Elisko, nevim jestli checkujes i starsi posty, tak pisu sem. Ted se vracim z Islandu a jen chci podekovat, za clanky co jsi sem o Islandu davala, hodne mi to pomohlo pri planovani, takze i tvou zasluhou to bylo uzasny :-)
    Moc ti fandim, mej se krasne a tesim se na dalsi clanky 😊✌️

    • August 27, 2017 at 14:38

      Ahoj Jani, supeeeeer, to jsem strašně ráda!:))))))))))))))

  2. Honza
    August 27, 2017 at 16:33

    Ahoj Eliško, předpokládám, že vím o jaké bouřce píšeš. Stejná nás zastihla při výšlapu na Weissmies ve Švýcarsku. Nikdy jsem takové peklo nezažil, nadruhou stranu to byla krásná podívaná. Výšlap jsme odložili o dva dni a pak jsme horu udolali. Doporučuju a zároveň děkuji za tip. Dolomity znám, ale nikdy jsem tam nebyl, celkově italské hory prakticky neznám. Opatruj se a držím palce na dalších cestách. Nás čeká v září Triglav, těším se.

    • August 28, 2017 at 23:23

      Ahoj Honzo, tyjo to je šílený! Tak aspoň přesně víš, o čem mluvím… Juuuuu Triglav je super! Užívejte! <3

  3. Sára
    August 28, 2017 at 19:10

    Opět super fotky i článek. Asi se už nedivíš, že jsem tu jednou psala, že se chci usadit v Itálii natrvalo.

  4. Veronika
    September 4, 2017 at 21:23

    ahoj Eliško. super článek, Dolomity jsou krásný. Chci se tě zeptat.. jaké boty bysi nejvíc doporučila na hodně velkou zimu? Aby v nich bylo teplo, byly lehké a zároveň pohodlné. Vyrážíme v lednu do Kanady, tak zrovna hledám veškeré tipy, díky moc!

    • September 5, 2017 at 01:35

      Veru, děkujuu! <3 já mám na zimu Garmonty Dakota GTX a nemůžu si je vynachválit! :)))

      • Veronika
        September 5, 2017 at 19:33

        zlatá, díky!:))

Leave a Reply