Climbing in the Alps

gw2a9896

Ahooooj!

Tak jsem se konečně prohrabala všema fotkama z Alp a můžu vám povyprávět, jak jsme se měli a co všechno jsme zažili!

Tenhle spontánní výlet jsme naplánovali jen čtyři dny dopředu a to to bylo záživnější! Občas mám pocit, že mi jaksi chybí rozum a rozhoduju se jen srdcem, které mě neustále táhne do hor. Nojo, kozoroh.

Vyrazili jsme v neděli odpoledne a namířeno jsme měli přímo do Zell am See, kde jsme měli i naší základnu v podobě apartmánu. Do Zell jsme přijeli pozdě večer, ale vzhledem k tomu, jak dlouhá cesta nás čekala nahoru na Grosses Wiesbachhorn, vyrazili jsme na trek ještě v noci, asi v půl jedné s tím, že půjdeme kousek přes noc a po cestě někde postavíme stan a chvilku se vyspíme (stupidní nápad no.1). Grosses Wiesbachhorn je 6. nejvyšší hora Rakouska, měří 3.564 m a je z ní nádherný výhled na Grossglockner.

Zaparkovali jsme auto v Kaprunu u penzionu Kesselfall a dál se muselo pěšky. Naložili jsme dvacetikilové krosny na záda a vyrazili do černo-černé tmy s čelovkami na hlavě.

Samozřejmě jsme se asi po hodině chůze ztratili, a tak jsme to vzali podle intuice kolmo nahoru s tím, že se někde zase napojíme na stezku. Nenapojili. Šplhali jsme příkrými srázy a proplétali se mezi keři, až jsme se dostali k úpatí lanovky, která vede k jezeru Mooserboden. Ti bystřejší si mohli všimnout, že už jsem jednou přesně na tomhle místě byla minulý rok na konci srpna. Můžete se podívat na fotky, jak to vypadalo v létě a najít 10 rozdílů!:D)

Anyways, lanovka samozřejmě mimo sezónu nejezdí, takže se dalo jít po schodech, vedoucích vedle lanovky. Nechtěli jsme riskovat další bloudění, a tak jsme to vzali opět kolmo nahoru po schodech (stupidní nápad no.2). To jsme ale nečekali, že budeme muset vystoupat neuvěřitelných 2800 schodů.

Když jsme je konečně po dvou hodinách zdolali, zbýval už jen kousek k prvnímu jezeru, nesoucí název Stausee. Sněhu už přibývalo a teplota byla stále nižší a nižší. Doplnili jsme síly malou sváčou a vyrazili na poslední část výšlapu. Ten už vedl naštěstí po silnici a asi po hodince jsme se konečně dostali k jezeru. Bylo asi půl čtvrté ráno. Původní plán byl dojít až k hornímu jezeru, ale od toho nás dělily další dvě hodiny chůze, a tak jsme se rozhodli postavit stan a pár hodin si zdřímnout.

Nikde nebyl žádný plácek na trávě, a tak jsme postavili stan přímo na silnici, o které jsme byli přesvědčeni, že je pro auta zavřená (stupidní nápad no.3). To jsme vydedukovali z toho, že všechny tunely byly zavřené a dole u penzionu byla přes silnici závora, jinak bychom si tenhle nudný úsek samozřejmě vyjeli autem.

Ještě před tím, než jsme ulehli jsem cvakla pár fotek noční oblohy, plné hvězd, která mě fascinovala celou cestu. Nastavila jsem budíka na 7:00 a natěšená na východ slunce nad horami zalehla do spacáku.

gw2a9898Přesně v 7 jsem jako smyslů zbavená vyletěla ze spacáku únava neúnava, a běžela fotit růžový východ slunce. Všichni ostatní ještě spokojeně dřímali a teď neuvěříte, co se stalo! Slyšela jsem rachot a když jsem se otočila, viděla jsem, jak se otevírají dveře od tunelu a z tunelu vyjíždí dvě obrovské rolby. Stany! Nestihla bych už doběhnout na silnici a varovat ostatní, a tak jsem jen tupě přihlížela a modlila se, aby rolby stihly zastavit.

Naštěstí hluk probudil i ostatní, kteří rozespale stany posunuli a všechno dobře dopadlo, i když si řidiči museli říkat, co to je sakra za blázny.

gw2a9905

Sbalili jsme stany a vyrazili dál po silnici a teď již otevřenými tunely. Asi po dvou hodinách jsme se dostali do naší základny, k jezeru Mooserboden, kde jsme měli v plánu nechat krosny a na samotný výstup vyrazit jen nalehko. Jenže jsme se tam tak zasekli a kochali se tou krásou, že jsme dál nahoru vyráželi až kolem poledne.

gw2a9912gw2a9954gw2a9957gw2a9920gw2a9922

 

gw2a9926gw2a9970gw2a9978gw2a9982gw2a9988gw2a9992

 

gw2a0010gw2a0019gw2a0021gw2a0026gw2a0027

Winterhaus jsme tedy opouštěli chvilku před polednem a cesta nahoru a dolů měla trvat 8 hodin, takže už v téhle chvíli jsme byli “short on time”. Naším záchytným bodem byla chata těsně pod vrcholem, kde bychom zůstali přes noc, kdybychom nestíhali.

Prvních pár set metrů byla procházka růžovým sadem, ale noční můra přišla až po vystoupání cca 600 výškových metrů. Sněhu přibývalo rychlostí blesku a šlo se stále pomaleji. Asi ve 2700 m.n.m. nám došlo, že to na vrchol nemůžeme vživotě stihnout, a tak jsme si řekli, že dojdeme alespoň k chatě. Od té nás dělilo asi 100 výškových metrů a skoro kolmý sráz, pokrytý metrem sněhu. Nohy nám podkluzovaly a s každým krokem jsme sjeli dva kroky dolů a spolu s námi několik metráků prašanu. Ani cepín už nepomáhal, protože sníh se nám bortil pod nohama.

gw2a0053

gw2a0058gw2a0059gw2a0061gw2a0062gw2a0075gw2a0090gw2a0096gw2a0104gw2a0112gw2a0116gw2a0117gw2a0128

Tohle je tedy naše “vrcholová” fotka – i přestože jsme vrchol (ani chatu) nedobyli, usoudili jsme, že bude bezpečnější se vrátit. Shodli jsme se na tom, že zkušený horolezec se pozná tak, že je soudný a dokáže se vrátit i když se nedostal do cíle.

gw2a0136Po pár krocích směrem dolů se smrtí v očích jsme uznali, že by nám sestup tímhle způsobem trval několik desítek hodin. David navrhl, že bychom to mohli sjet po zadku. Všichni jsme se jeho vtipu zasmáli, ale po chvíli jsme museli usoudit, že je to asi jediný způsob, jak se dostat zpátky k jezeru. Sundali jsme sedáky a rozjeli se po zadku dolů. A kupodivu to šlo! Takhle jsme sjeli asi 400 výškových metrů během necelé půl hodiny. Zadek jsem sice díky omrzlinám necítila, ale byla to docela sranda. Jen jsme trhnuli hrůzou, aby se s námi neutrhla lavina, kterých jsme ráno slyšeli hned několik.

Problém byl ale ten, že nešlo zastavit. V jednu chvíli jsem se rozjela tak rychle, že jsem ani nevěděla, co se se mnou děje. Na konci čekal obrovský kámen, na který jsem samozřejmě najela a vyhodil mě několik metrů do vzduchu. Letěla jsem po hlavě dolů ze srázu a dopadla asi o deset metrů níž do prašanu. Chvíli jsem ležela a přemýšlela jsem, jestli jsme mrtvá. Deset centimetrů od mojí hlavy ležel zabodnutý můj cepín. Měla jsem štěstí, že mi nezůstal mezi očima.

gw2a0048gw2a0050gw2a0051

Dolů jsme dolezli snad po čtyřech, ale všichni v pořádku. Hlavu jsme složili opět ve winterhausu a ráno jsme se vydali směrem dolů, zpátky do Kaprunu. K autu jsme se zvládli dostat za cca 6 hodin, ale vyčerpaní k smrti.

Za odměnu jsme si dali skvělou večeři v Zell am See a další den ráno vyrazili směr Praha.

A tím končí náš další dobrodružný výlet do Alp. I přes všechny naše patálie byl nezapomenutelný a už se těším, až spáchám zase něco dalšího. Přemýšlím tentokrát nad milovanými Tatrami, tak snad se ještě letos poštěstí se na nějakou tu dvoutisícovku vyškrábat:)))

Krásný den,
E.

Spread The Love!Share on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someoneShare on Google+Pin on PinterestShare on TumblrShare on StumbleUponShare on Reddit

  6 comments for “Climbing in the Alps

  1. Anežka
    November 8, 2016 at 15:08

    Tak to je super, ty fotky i vypraveni, akorat sem dostala taky chut na naky Alpy zas😸

  2. Alex
    November 10, 2016 at 20:29

    Ahoj Eliško, s chozením po horách teprve začínáme a zároveň začínáme pořizovat výbavu. Mohla bys mi prosím napsat, co vše si s sebou bráváš na takový dvoudenní výšlapy? Na základě tvýho doporučení jsem koupila v Decathlonu krosnu a musím uznat, že je parádní. Stan plánujeme pořídit taky z Decathlonu- samorozkládací, v létě jsme ho zkoušely a byl super. Ale zajímá mě spíš oblečení- legíny, termoprádlo, bundy, ale taky další výbava, kterou v batohu nosíš. Nechceš napsat článek na tohle téma? Díky Alex

    • November 11, 2016 at 10:59

      Ahoj Alex, určitě, můžu takový článek napsat:) Příští víkend se chystám zase do Tater, tak to sepíšu dohromady ;) ale abych ti odpověděla na tvoje otázky, tak stan máme taky samorozkládací a nemůžeme si ho vynachválit! Legíny mám od Adidasu z řady Clima Heat, jsou speciálně zateplené, ale nejsou neporomovavé, takže mám v batohu vždycky ještě gore-texové šusťáky. Mikinu mám taky od Adidas Clima Heat, jsem s touhle řadou opravdu spokojená, protože je ultra-teplá. Další vrstvou je soft-shellka, kvůli větru a na vrch nosím ještě nepromokavou šusťákovou bundu:) Boty mám taky od Adidasu, ty gore-texové jsou, takže nepromoknou, ale do sněhu taky moc nejsou, je v nich zima. Teď mám nové od Sorelu, prubnu je v těch tatrách, tak uvidím!:) No a když podnikáme ty výstupy v zimě, tak vždycky beru cepín a mačky:)

  3. Simona
    November 22, 2016 at 13:03

    Ahoj Eliška,

    Prekrásne fotky!
    Ten Quechua batoh (čierno oranžový) je 30L alebo 40L? Vyzerá super. Chcela som si kúpiť aj ten veľký sivý, no žiaľ je všade vypredaný :(
    Ďakujem vopred za odpoveď:))
    (teším sa na článok o tvoje výbave na hory!)

    Simona

    • November 22, 2016 at 22:50

      Ahoj Simčo,
      děkuju mockrát za komplimenty!:))))) Batoh je 30-litrový:)))

  4. Anča
    December 18, 2016 at 19:20

    Ahoj Eliško, teprve nedávno jsem narazila na tvůj úžasný blog a zajímalo by mě kolik dní jste tam strávili a v kterém měsíci to bylo, ikdyž předpokládám, že v listopadu podle data u článku. A ubytování jste si zařizovali sami ? Vím, že tohle je dost osobní otázka ale zajímalo by mě na kolik peněz přibližně váš výlet vyšel, ptám se z toho důvodu, že studuji a nejsem ještě výdělečně činná. A nějaký článek o výbavě máš ?
    Děkuju

Leave a Reply