CHAPTER II

Ahoooj!

10.9.2018 byl pro mě jeden z nejhorších, nejtěžších a zároveň nejlepších dnů, co jsem kdy zažila. Těch emocí, které jsem za jeden jediný den vystřídala, bych nespočítala na prstech jedné ruky.

Strach. Vztek. Smutek. Vyčerpání. Úzkost. Nervozita. Štěstí.

A spoustu slz.

Večer to byly ty slzy absolutního vyčerpání a strachu. Další den odpoledne to byly slzy štěstí. A slzy u mě vidí lidi málokdy.

Ano, konečně, po 6 letech jsem ukončila vysokou školu s inženýrským titulem, který mě stál o trochu víc usilí a nervů, než jsem předpokládala.

V lednu jsem měla mít totiž hotovo a nastupovala jsem do zkušebny na poslední státnice. Ze dveří jsem měla vyjít jako šťastná inženýrka. Ale místo toho jsem vycházela se zalitýma očima.

V červnu jsem měla druhý pokus, na který jsem se připravila tak, že jsem to nemohla nedat. Všechno jsem uměla nazpamět a byla jsem si jistá, že tentokrát už se to povede. Jenže když jsem si sedla na potítko, dostala jsem takový okno, jako nikdy předtím a zničeho nic jsem všechno zapomněla. Prostě blackout. Příliš stresu, nervozita a až moc velká natěšenost na titul asi. Takže jsem hodinu seděla s prázdným papírem na potítku. U zkoušení jsem nedokázala sestavit ani souvislou větu a totálně jsem se sesypala.

Umíte si představit ten pressure na třetí pokus, o kterém jsem věděla, že když ho nedám, tak tři roky studia půjdou do kytek a já skončím s bakalářem. Do svého studia jsem na konci srpna nuceně zapojila mojí mamku, kterou jsem donutila, aby mě 14 dní v kuse každý den zkoušela. Od rána do večera. Takže pokud je tu někdo, kvůli komu jsem státnice napotřetí dala like a boss, tak je to ona, protože tenhle support byl absolutně k nezaplacení. Byla tu pro mě, když jsem hystericky trhala papíry a brečela nad stohama papírů. Byla tu pro mě, když jsem potřebovala uklidit, dojet nakoupit, uvařit. Byla tu pro mě, když jsem nemohla spát.

A v pondělí jsem nastoupila ve 13:30 do učebny, klidná jako nikdy předtím. Tři otázky a desetistránkovou case study (která je teď součástí státnic na VŠE) jsem čapla, zasedla a hodinu psala jak o závod. Ani jsem si nevšimla, že mi z čela padají kapky potu, které rozpouštějí moje zápisky plnícím perem se zeleným inkoustem. Nastoupila jsem před komisi a spustila. Mlela jsem tak, že se mi nikdo neodvážil skočit do řeči. Poslední otázku jsem ani nedopověděla, protože se vedoucí vložil do mého monologu a řekl: “dobře slečno Hudcová, to by nám stačilo.” Zvedla jsem se, hodila ještě džouk a věděla jsem, že to mám. Ten pocit. Pane bože.

Když nás zavolali na výsledky, mě si nechali nakonec a okomentovali můj výstup jako hřeb dnešních státnic. Málem to se mnou švihlo. Už mi to nemohl nikdo vzít. Všechny troje státnice za 1. První, komu jsem volala byla mamka, která začala do telefonu strašně něco křičet i přesto, že seděla v open officu v práci. Nerozuměla jsem jí ani slovo. Ale asi měla radost.

Takže tenhle článek patří jí, protože bez ní bych možná byla bakalář. Mami (a vlastně všichni, kdo jste tolerovali moje záchvaty), DĚKUJU. Máte to u mě.

E.

Hey guys! 

September 10, 2018 was one of the worst, hardest and also best days I’ve ever been through. I wouldn’t be able to count the number of different emotions I experienced the last two days. 

Fear. Rage. Sadness. Exhaustion. Anxiety. Nervousness. Happiness.

And a lot of tears.

It was the tears of absolute exhaustion and fear in the evening. The next day afternoon, it was the tears of happiness. And I don’t cry often. 

Yes, finally, after six years, I got my master’s degree. I finished university and it cost me a lot more than I expected.

I finished my studies in January. In Czech Republic, you have to pass last three fucking hard exams to prove you deserve that degree. So in January, I passed two of them and I failed the third one, so I had to repeat it in June. 

In June, I had a second attempt, for which I prepared like never before. I learned everything by heart, and I was sure it was going to go well this time. But when I sat down, I forgot everything. Total blackout. Too much stress, nervousness, and generally I guess I was too excited about getting the degree. I was unable to compose one coherent sentence, so I failed it again. 

You can only imagine the pressure on the third attempt. I knew, that if I don’t pass, three years of studying would go to hell and I would end up with a bachelor’s degree. By the end of August, I included my mom into my studying. I was telling her every single topic. From dawn to dusk. So if there’s someone because of who I’ve nailed it like a boss  on my third attempt, it’s her because her support was absolutely priceless. She was here for me when I hysterically ripped all the materials and cried over the stacks of papers. She was here for me when I needed to clean the apartment, do grocery shopping or cook. She was here for me when I couldn’t sleep at night.

And on Monday, I went to the classroom at 1:30pm, calm as never before. I took those three questions and a ten-page case study (which is now a part of the state exam on the University of Economics), sat down and started writing like it was a race. I didn’t even notice the drops of sweat dropping from my forehead, dissolving my notes, which I wrote with my green ink pen. I got in front of the commission and started talking. I was so pumped up, that no one actually dared to cut my speech. I didn’t even finish the last question because one of the professors said: “Well, Miss Hudcova, that would be enough.Thank you.” I stood up, got my stuff and threw a joke. I knew I had it. That feeling. Oh my God.

When they called us for the results, they told everyone except me. Then they told me that the best performance was done by me and that I got an A. I almost passed out. Nobody could take it from me anymore. I got an A from all three state exams. The first one I called was my mom who started screaming something into the phone even though she works in an open office. I didn’t understand a word. But I guess she was happy.

So this article bis dedicated to her because without her I might have been just a bachelor. Mom (and actually everyone who tolerated my moods and gave me tons of support), THANK YOU.

E.

WEARING: 

Dress – Zoot
Shoes – Asos
Bag – Paul’s Boutique (via Zoot.cz)
Watch – Komono (via Freshlabels.cz)

 

 

Spread The Love!Share on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someoneShare on Google+Pin on PinterestShare on TumblrShare on StumbleUponShare on Reddit

  5 comments for “CHAPTER II

  1. Anonymous
    September 22, 2018 at 09:44

    Eliško moc gratuluju! Jsi borec! Terka z Blue Orange.

  2. Kamila
    September 14, 2018 at 19:22

    Eliško, moc gratuluji! Věřím, že to musely být nervy, ale mas to uspesně za sebou! Souhlasím s výše postnutým komentářem, za odměnu si teď naplánuj pořádný výlet někam do hor, ať můžeš pořádně zrelaxovat a odpočinout si! <3

    K.

  3. Elis
    September 12, 2018 at 20:31

    Gratuluju!!!!A teď to chce jako odměnu další cestovatelský zážitek, což??? Jste pašák 😉

  4. Elis
    September 12, 2018 at 19:37

    Gratuluju!!!!!Pořádně to oslavte a za odměnu to chce někam vyrazit!!, což??

Leave a Reply

Or

Your email address will not be published.